Když se člověk učí Tóru a chce dosáhnout toho, aby byly všechny jeho činy ve prospěch odevzdání, musí se snažit zajistit, aby mu Tóra vždy sloužila jako podpora. A pomoc Tóry jsou síly, které živí člověka: láska a rozechvění, pozvednutý stav ducha, čilost a podobně. A to vše musí najít v Tóře – to znamená, že mu Tóra musí poskytnout takovýto výsledek.
A když se člověk učí Tóru, a takový výsledek nedostává, znamená to, že se Tóru neučí, protože Tóra znamená Světlo, jež je v Tóře obsažené. A mudrci je řečeno: „Stvořil jsem zlý počátek (sklon ke zlu, Jecer ha-Ra, יצר הרע) a stvořil jsem Tóru pro jeho nápravu,“ čímž je míněno Světlo, které je v ní uzavřeno, poněvadž Světlo obsažené v Tóře vrací ke Zdroji.
A ještě je nutné vědět, že Tóra je rozdělena na dvě části:
1. Tóra,
2. Přikázání.
A není možné porozumět pravému smyslu těchto dvou částí, dokud člověk není hoden kráčet cestou Stvořitele, cestou tajemství řečeného: „Stvořitel je pro ty, kdož se před ním chvějí.“ Když se člověk teprve připravuje vstoupit do paláce Stvořitele, nemůže pochopit cesty pravdy, ale je možné uvést příklad, aby i člověk v přípravné fázi mohl pochopit alespoň něco. Jak je řečeno mudrci (Suta 21): „Přikázání zachraňuje a ochraňuje, když ho dodržují, a Tóra zachraňuje a ochraňuje, když se jí učí i když se jí neučí.“
Jde o to, že splnění Přikázání znamená přítomnost Světla, kterého člověk dosáhl. Přikázání může sloužit člověku pouze v době, kdy má Světlo a z toho přebývá v radosti. Toto se nazývá Přikázáním. To znamená, že člověk dosud není hoden Tóry a duchovní životní sílu mu dává pouze Světlo.
Kdežto Tóra znamená cestu, kterou pochopil a která mu může sloužit dokonce i tehdy, když se Tóru neučí, tudíž dokonce i v době, kdy nemá Světlo. A to je proto, že z ní vychází pouze záře a cesta, kterou pochopil ve své práci, mu může sloužit, i když záře zmizí.
Zároveň je však třeba vědět, že Přikázání je v době, kdy je plněno, důležitější než Tóra, když není studována. Jestliže tedy člověk přijímá Světlo, znamená to, že plní Přikázání, a proto je Přikázání, má-li člověk Světlo, mnohem důležitější než Tóra, když nemá Světlo – to znamená, když pro něho Tóra není životem.
Na jedné straně je Tóra důležitá, protože mu může sloužit cesta, kterou v Tóře pochopil. Ale pokud v něm není život, nazývaný Světlo, a v Přikázání přijímá život, nazývaný Světlo, je z tohoto hlediska Přikázání důležitější než Tóra.
Proto, když v člověku není život, je nazýván hříšníkem, neboť nyní nemůže říci, že Stvořitel vládne světu po dobrém. A protože obviňuje Stvořitele, je nazýván hříšníkem. Vždyť teď cítí, že v něm není život a že není proč se radovat a také není žádný důvod říci, že je teď vděčný Stvořiteli za to, že mu dává blaho a potěšení.
A nedá se očekávat, že bude věřit, že Stvořitel opravdu řídí ostatní pouze dobrem, protože cesty Tóry vnímáme prostřednictvím pocitů v těle. Pokud by člověk skutečně věřil, že přítel odhalil řízení Stvořitele jako dobré, tato víra by mu přinesla radost a potěšení, protože věří, že Stvořitel řídí svět po dobrém.
A pokud se člověk necítí dobře z toho, že je dobře druhému, když mu to nepřináší radost a život, jaký přináší prospěch říkat, že Stvořitel řídí přítele po dobrém? Vždyť nejdůležitější je to, co člověk cítí ve svém těle: buď je mu dobře, nebo špatně. A z jeho hlediska je příteli dobře jen tehdy, když se sám těší tím, že je příteli dobře.
Takže se na tělesných pocitech učíme, že není důležitá příčina, nýbrž pouze to, zda se cítí dobře. Pokud se člověk cítí dobře, říká, že je Stvořitel dobrý a přináší dobro, a pokud se cítí špatně, nemůže říci, že ho Stvořitel řídí po dobrém.
Těší-li ho však právě to, že je dobře jeho příteli, a má-li z toho dobrou náladu a radost, pak může říci, že je Stvořitel dobrý vládce. Ale pokud nemá radost a cítí, že mu není dobře, jak potom může říci, že je Stvořitel dobrý a přináší dobro?
Proto, je-li člověk ve stavu, v němž necítí život a radost, pak již nemá lásku ke Stvořiteli. Nemůže Ho ospravedlnit a být v radosti, jak se patří pro toho, kdo byl poctěn službou velikému králi.
A obecně bychom měli vědět, že se Vyšší světlo nachází v absolutním klidu a veškerá rozmanitá jména jsou Stvořiteli dávána nižšími. To znamená, že všechna pojmenování Vyššího světla vycházejí z toho, jak ho postihují nižší. Jinými slovy, jak postihuje Světlo člověk – to znamená, že ho nazývá podle toho, jak ho cítí.
A pokud člověk necítí, že mu Stvořitel něco dává, jaképak jméno Stvořiteli může dát, když od Něho nic nepřijímá? Jestliže však člověk ve Stvořitele věří, říká, že každý stav, který prožívá, je mu dán Stvořitelem, a dává Stvořiteli jména v souladu se svým pocitem.
To znamená, že pokud člověk cítí, že je mu dobře ve stavu, ve kterém se ocitl, pak říká, že Stvořitel je dobrý a přinášející dobro, protože to tak pociťuje – cítí, že přijímá od Stvořitele blaho. A pak se člověk nazývá spravedlivým, protože ospravedlňuje svého Stvořitele.
A pokud se člověk cítí špatně ve stavu, ve kterém se nachází, nemůže říci, že mu Stvořitel posílá dobro, a nazývá se hříšníkem, protože obviňuje svého Stvořitele.
Ale neexistuje mezistav – takový, aby člověk řekl, že ve svém stavu cítí, že je mu zároveň dobře i špatně. Může mu být buď dobře, nebo špatně.
A mudrci je řečeno (Berachot 61): „Svět je stvořen buď pro úplné hříšníky, nebo pro absolutní spravedlivé.“ A to proto, že není možné, aby se člověk cítil zároveň dobře i špatně.
A to, že mudrci říkají, jakoby existoval mezistav, je proto, že stvoření má pojem času a mezistav se nachází mezi dvěma časovými intervaly, které následují jeden po druhém: vzestup a pád, když je člověk tu spravedlivý, tu hříšník. Není však možné, aby se člověk cítil dobře a zároveň špatně.
Z řečeného vyplývá, že Tóra je pro člověka důležitější než Přikázání v době, kdy se nezabývá ani Tórou, ani Přikázáními, čili když nemá život. Tehdy je Tóra, ve které není žádný život, důležitější než Přikázání, ve kterém není žádný život. Neboť z Přikázání, ve kterém není život, nemůže nic přijmout, zatímco z Tóry mu stále zůstává způsob práce, který získal, když se zabýval Tórou. A i když je život pryč, má způsob, který může použít.
Ale jsou chvíle, kdy je Přikázání důležitější než Tóra. K tomu dochází, když v Přikázání život je, ale v Tóře není. Proto v době, kdy se člověk nevěnuje Tóře a Přikázání, to jest, když nemá radost a život v práci, není pro něho žádná jiná rada kromě modlitby. Ale během modlitby musí vědět, že je hříšník, protože nyní necítí požehnání a potěšení, které existuje ve světě. A dokonce i tehdy, když člověk považuje za možné uvěřit, že mu Stvořitel dává jen dobro, stejně se všechny jeho myšlenky a to, co ve skutečnosti dělá, nenacházejí v rámci práce.
Člověk se nachází v rámci práce, když myšlenka vede k jednání – to znamená k pocitu v těle. Pak tělo musí pocítit, že je Stvořitel dobrý a přináší dobro, a na základě toho obdrží život a radost. A pokud život nemá, k čemu jsou mu jeho propočty? Vždyť nyní jeho tělesné orgány nemají rády Stvořitele za to, že On jim dává blaho.
Proto by člověk měl vědět, že pokud nemá radost a životní sílu v práci, je to znamení, že je hříšník, poněvadž se necítí dobře. A všechny jeho myšlenky nejsou pravdivé, pokud nevedou k pocitu v orgánech, v důsledku čehož se člověk zamiluje do Stvořitele za to, že dává potěšení stvořením.