Jak se stát hoden vlastnosti Lišma (pro Stvořitele),1 člověk není schopen pochopit. Protože si lidská mysl není sto uvědomit, jak k něčemu takovému může v našem světě dojít. Vždyť na základě všeho, co se děje, člověk chápe, že veškerá práce v Tóře, na Přikázáních i odměna musí být zaměřeny na vlastní prospěch. Vždyť jinak člověk nemůže vykonat ani jediný pohyb. A proto je Lišma Světlem Shora. A pochopit může pouze ten, kdo ho cítí. Proto je řečeno: „Ochutnejte a přesvědčíte se, jak nádherný je Stvořitel.“
A pokud je to tak, je nutné pochopit, proč člověk musí vynakládat všemožná úsilí, plnit rady a snažit se dosáhnout Lišma. Vždyť člověku žádné rady nepomohou. A jestliže mu Stvořitel nedá jinou přirozenost, která se nazývá přáním odevzdávat, k dosažení vlastnosti Lišma mu nepomohou ani žádná úsilí.
Odpověď spočívá v tom, co je řečeno mudrci (Avot 2, 21): „Dokončení této práce není na tobě, ale nemůžeš ji ani svobodně odmítnout.“ To znamená, že je člověk povinen vynaložit maximální úsilí zdola (aram. Itaruta de-Letata, hebr. Hit’orerut mi-Lemata, dosl. probuzení zdola), což se nazývá modlitba. Protože modlitbou se nazývá nedostatek, bez jehož pocítění není možné naplnění. A když člověk cítí potřebu vlastnosti Lišma, pak k němu přichází naplnění Shora, odkud k němu přijde odpověď na modlitbu – to znamená, že obdrží požadované naplnění. Ukazuje se, že je práce člověka pro obdržení vlastnosti Lišma nezbytná k získání nedostatku a Kli. Avšak naplnění nikdy nezávisí na člověku, nýbrž je darem Stvořitele.
Ale modlitba by měla být úplná – to znamená z hloubi srdce, když si je člověk naprosto jistý, že na světě není nikdo, kdo by mu mohl pomoci, kromě samotného Stvořitele. Ale jak může člověk rozpoznat, že mu nikdo na světě kromě samotného Stvořitele nemůže pomoci? Toto poznání může člověk získat pouze tehdy, když vynaloží veškerá možná úsilí, jakých je schopen, a přesvědčí se, že mu již nikdo nepomůže. Proto je člověk povinen učinit všemožné skutky, aby byl uznán za hodna obdržet vlastnost odevzdání Stvořiteli. Teprve tehdy se stane schopen se modlit o pomoc z hloubi svého srdce – a tehdy Stvořitel jeho modlitbu uslyší.
Avšak když se člověk snaží dosáhnout vlastnosti odevzdání, musí se snažit pracovat pouze pro odevzdávání a nepřijímat nic pro sebe. Teprve tehdy člověk odhaluje, že nemá ani jedno přání, které by souhlasilo s prací pro odevzdání. Nyní dospěje ke konečnému závěru, že nemá jiné východisko než si u Stvořitele vyprosit, aby mu pomohl podřídit všechny své touhy Jemu bez jakýchkoliv podmínek. Poněvadž člověk vidí, že není v jeho silách přesvědčit své tělo k anulování svého „já“. Znamená to, že když člověk zjistí, že nemá žádnou naději, aby jeho přání dobrovolně souhlasila s odevzdáváním ve prospěch Stvořitele, teprve tehdy se může modlit z hloubi srdce – a pouze taková modlitba je přijata Stvořitelem.
Je nutné vědět, že když člověk nabývá vlastnost odevzdání, umrtvuje svůj egoismus. Vždyť egoismus je touha požívat – a získané přání odevzdávat anuluje vůli přijímat, takže jí neponechá možnost jednat, což znamená, že umrtvuje egoismus, jelikož odstraňuje jeho používání. A nevyužitý egoismus je definován jako mrtvý.
A pokud si člověk uvědomí, co může být v tomto životě nejdůležitější, pro co by stálo za to se namáhat, zjistí, že již není tak těžké se podřídit Stvořiteli ze dvou důvodů:
1. V každém případě, ať chce nebo nechce, musí v tomto světě vynakládat úsilí. A co mu zbyde na konci všech těchto jeho snah?
2. Když však pracuje pro odevzdání, získává obrovské potěšení dokonce i během práce.
A můžeme uvést příklad, který poskytl velký kabalista z Dubna, aby vysvětlil frázi: „Nikoliv Mne jsi volal, Jákobe, neboť jsi byl Mnou sužován, Jisra’eli.“ Řekl, že to vypadá jako podobenství o bohatém člověku, který vystoupil z vlaku s malým kufrem a postavil jej tam, kam si všichni cestující pokládají svá zavazadla. A nosiči berou zavazadla a odnášejí je do hotelu, kde se zdržují bohatí obchodníci. Nosič si myslel, že si cestující malý kufřík zajisté vezme sám a že k tomu nepotřebuje nosiče, a tak vzal velký balík. A boháč mu chtěl zaplatit malou částku, kterou byl zvyklý platit. Nosič ji však nechtěl přijmout a řekl: „Přinesl jsem do hotelového skladu obrovský balík a velmi jsem se vysílil. Sotva jsem tvoje břemeno uvlekl – a ty mi chceš dát takovou malou odměnu?“
Poučení je, že když člověk přijde a říká, že vynakládal hodně úsilí během plnění duchovní práce, Stvořitel mu odpoví: „Nikoliv Mne jsi volal, Jákobe!“ To znamená: „Moje břemeno sis nevzal! Toto břemeno patří někomu jinému. Pokud říkáš, že jsi byl nucen vynakládat hodně úsilí, když jsi plnil duchovní práci, pak jsi zajisté pracoval pro jiného pána. Proto běž pro odměnu k němu,“ „Neboť jsi byl Mnou sužován, Jisra’eli.“
Ten, kdo pracuje pro Stvořitele, nemusí vynakládat žádná úsilí, ale naopak, cítí potěšení a povzbuzení. Když však má při práci na mysli jiný cíl, nemůže se obrátit na Stvořitele s požadavkem, aby mu Stvořitel dal povzbuzení v jeho práci. Vždyť nepracuje pro Stvořitele! Tak proč by mu měl Stvořitel za jeho práci platit? To znamená, že se člověk může obracet s požadavky o naplnění potěšením a životní silou pouze k těm, pro něž pracuje.
A protože je práce ve stavu Lo Lišma2 zaměřena na řadu různých cílů, člověk může vyžadovat, aby mu cíl, pro který pracoval, poskytl odměnu čili radost a životní sílu. A o tom je řečeno: „Nechť podobné jim bude to, co vytvoří, a všichni, kdo se na ně spoléhají!“ (Žalm 115)
Avšak vidíme, že dokonce i tehdy, když na sebe člověk přijímá práci pro Stvořitele, aniž by měl jakýkoliv jiný záměr, stále necítí žádné nadšení, které by ho zavazovalo k tomu, aby na sebe přijal práci pro Stvořitele, a toto břemeno na sebe přijímá pouze vírou výše rozumu, tudíž s přemáháním, navzdory svému přání. A tehdy vyvstává otázka: „Proč člověk k této práci cítí takovou obtíž a odpor, že se jeho tělo chce neustále této práce zbavit, když z ní necítí žádné povzbuzení?“ A pracuje-li člověk v pokoře a nemá-li opravdu žádný jiný cíl než práci ve prospěch odevzdání, tak proč mu Stvořitel neumožní, aby ke své práci cítil chuť a nadšení?
Jedná se o to, že je skrývání potěšení velkou pomocí, bez níž by se člověk nemohl napravit. Vždyť jestliže by s rozhodnutím zahájit duchovní práci okamžitě začal cítit Světlo duchovního potěšení, souhlasily by s touto prací také všechny jeho egoistické touhy – to znamená, že by s ní člověk souhlasil proto, že získává potěšení a povzbuzení.
A pokud by to bylo tak, neexistovala by žádná možnost, aby člověk dosáhl vlastnosti odevzdání (Lišma). Vždyť by byl povinen pracovat pro svůj egoismus, poněvadž by v duchovní práci cítil mnohonásobně větší potěšení než při jakékoli pozemské činnosti. Proto by byl odsouzen k tomu, že by se nikdy nevymanil z práce pro sebe sama (Lo Lišma) a neustále by ze svého úsilí přijímal uspokojení. A pokud člověk přijímá uspokojení, není schopen nic změnit; vždyť nemůže pracovat bez odměny. Z toho důvodu, jestliže by člověk získal uspokojení v práci ve svůj prospěch, musel by v ní zůstat navždy.
Je to podobné tomu, jak lidé pronásledují zloděje a on běží první a křičí: „Chyťte zloděje!“ A je nemožné určit, kdo je skutečný zloděj, aby ho chytili a vrátili majiteli, co ukradl. Ale pokud zloděj, to jest egoismus, necítí potěšení v naší práci pro získání vlastnosti odevzdání, pak pracuje-li člověk vírou výše rozumu a nutí sám sebe, jeho egoismus této práci proti egoistické touze po potěšení uvykne. Pro člověka tak vyvstává možnost přejít na tento druh práce, kde se jeho cílem stane potěšení Stvořitele, protože to zásadní, co je od člověka vyžadováno, je to, aby v důsledku svého úsilí dosáhl splynutí se Stvořitelem, tudíž dosáhl totožnosti vlastností, a také, aby byly všechny jeho činy zaměřeny na odevzdání.
O takovém stavu se říká: „Právě tehdy se potěšíš Stvořitelem,“ kde „právě tehdy“ znamená, že na začátku práce člověk nemůže cítit žádné potěšení, ale naopak, veškerá jeho práce je prováděna s vynakládáním úsilí navzdory přání těla. Ale poté, co se naučil pracovat pro odevzdání bez veškerého vztahu k odměně a věří, že svým úsilím poskytuje potěšení Stvořiteli, člověk začne pociťovat Stvořitele. Člověk musí věřit, že Stvořitel přijímá jakákoliv jeho úsilí bez ohledu na to, jak je sám hodnotí. Stvořitel se dívá pouze na záměry člověka, v nich spočívá potěšení Stvořiteli, v důsledku čehož je člověk odměněn vyššími potěšeními.
Proto by již na počátku své práce měl člověk pociťovat potěšení z toho, že pracuje pro Stvořitele. Vždyť úsilí vynaložené prostřednictvím přinucení připravuje člověka na pravou duchovní práci pro Stvořitele. A člověku je dána možnost, aby se těšil svým úsilím pro Stvořitele také v období ukrytí.