Je napsáno: „Nevytvářej jiné bohy před tváří Mojí,“ a Kniha Zohar vysvětluje, že je třeba „kamenů pro zvážení její“. A na to se ptá: „Jak pomocí kamenů váží práci, aby tím zjistili svůj stav na cestě Stvořitele?“ A on odpovídá: vždyť je známo, že v době, kdy člověk začíná pracovat více, než je zvyklý, tělo začne vzdorovat a všemi silami se této práci brání, protože odevzdání je pro tělo jho a těžké břemeno a tuto práci nemůže snést. A odpor těla se projevuje tím, že v člověku vznikají cizí myšlenky a on začne pokládat známé otázky: „Kdo?“ a „Co?“ (Kdo je váš Stvořitel? Co vám dává tato práce?) A v důsledku těchto otázek člověk říká, že mu všechny tyto otázky určitě posílá Sitra Achra (סטרא אחרא, nečisté síly), aby ho vyrušila z práce.
Pokud člověk říká, že myšlenky přicházejí od nečistých sil, porušuje napsané: „Nevytvářejte jiné bohy před tváří Mojí.“
A smysl tkví v tom, že by měl člověk věřit, že tyto otázky přicházejí od Svaté Šchiny, protože „Není nikoho jiného kromě Něho“. A Svatá Šchina odhaluje člověku jeho pravý stav a ukazuje, kráčí-li po cestě Stvořitele, prostřednictvím toho, že mu posílá tyto otázky, které se nazývají cizí myšlenky. To znamená, že pomocí těchto cizích myšlenek Šchina vidí, jak člověk odpovídá na tyto otázky, které jsou považovány za cizí myšlenky. A toto vše musí člověk vědět a musí pochopit svůj skutečný stav v práci, aby věděl, co má dělat.
A je to jako příběh o jednom příteli, který si přál zjistit, jak velkou lásku k němu jeho přítel chová. Je samozřejmé, že tváří v tvář se schová kvůli studu, proto poslal někoho jiného, aby ho před jeho přítelem pomluvil. Reakci svého přítele uvidí v době, kdy je od něho vzdálen. A tehdy bude člověk schopen zjistit pravdu, do jaké míry ho přítel miluje.
A smysl tkví v tom, že když svatá Šchina ukazuje člověku svou tvář – to znamená, že Stvořitel dává člověku život a radost – člověk se v tomto stavu stydí říci, co si myslí o tom, že má pracovat ve prospěch odevzdání a nepřijímat nic pro sebe. Avšak před její tváří není, když život a radost uhasíná, a to znamená: „ne před její tváří“, neboť pak člověk může vidět svůj pravdivý stav, co se týče odevzdání. A pokud člověk věří, že „Není nikoho jiného kromě Něho“, jak je psáno, a že mu všechny cizí myšlenky posílá Stvořitel – to znamená, že jen On koná – pak již samozřejmě ví, co má dělat a jak reagovat na tyto složité otázky. A vypadá to, jako by k němu Šchina posílala posly, aby viděli, jak ji haní, jak haní své Království Nebeské. Tímto způsobem to lze vysvětlit.
A člověk může pochopit, že všechno pochází od Stvořitele, protože je známo, že tyto cizí myšlenky, jimiž tělo zatěžuje člověka, nepřicházejí k člověku v době, kdy se nezabývá prací. Člověk vnímá naprosto zřetelně, že se tyto naléhavé myšlenky, které se rojí v jeho mozku, objevují těsně po neobvykle velkém pokroku v Tóře a v práci.
A toto se nazývá „kameny pro zvážení její“. To znamená, že kameny padají do mozku člověka, když chce pochopit odpověď na tyto otázky. Vždyť se nyní chystá zvážit a zhodnotit cíl své práce – zda skutečně stojí za to pracovat ve prospěch odevzdání a pracovat tak, že odevzdá svou duši a sebe sama, aby se jeho jedinou touhou stala pouze naděje, že i kdyby v tomto světě něco získal, tak jenom za účelem práce pro potěšení Stvořitele, a ne kvůli něčemu materiálnímu.
A tehdy začíná ostrý spor, když vidí, jak tu jedna, tu druhá strana získává převahu. (Doslova: „I zde je tvář i tam“.) A před tím varuje řečené: „Nevytvářejte jiné bohy před tváří Mojí,“ abyste neřekli, že jiní bohové vám dali kameny pro zvážení vaší práce. A „před tváří Mojí“ znamená, že člověk musí vědět, že to je „Moje tvář“. A to je proto, aby člověk viděl pravou formu základu a fundamentu, na nichž je postavena budova jeho práce.
A stěžejní obtíž, která existuje v práci, vyplývá ze skutečnosti, že si tyto dva výroky navzájem odporují.
1. Vždyť na jedné straně se člověk musí snažit, aby byla veškerá jeho práce zaměřena na dosažení spojení se Stvořitelem; aby každým jeho přáním bylo pouze poskytnout potěšení Stvořiteli a nečinit nic pro svoji vlastní výhodu.
2. Na druhé straně vidíme, že se nejedná o stěžejní cíl. Vždyť Cíl stvoření nespočívá v tom, aby stvoření poskytovala potěšení Stvořiteli, poněvadž On necítí žádný nedostatek a nepotřebuje, aby mu stvoření cokoliv dávala, ale naopak, Cíl stvoření je definován jako přání Stvořitele těšit stvoření – to znamená, aby stvoření přijímala od Stvořitele potěšení a blaho.
A tyto dvě věci si navzájem odporují. Jsou od sebe tak daleko, jak se říká, jako pól od pólu. Vždyť na jednu stranu musí člověk odevzdávat, a na druhou stranu by měl přijímat. Jinými slovy, z hlediska nápravy stvoření je nezbytné dosáhnout spojení, které je definováno totožností vlastností, aby všechny činnosti člověka byly jenom pro odevzdání, a teprve poté je možné splnit Cíl stvoření – přijímat od Stvořitele potěšení a blaho.
Avšak když v sobě člověk vypěstoval zvyk kráčet cestou odevzdání, tak samozřejmě nemá Kelim přijímání. V době, kdy kráčí cestou přijímání, nemá Kelim odevzdání. Nicméně s pomocí „kamenů pro vážení její“ získává jedny i druhé Kelim společně. Poté, co se završily stížnosti a vyjasňování, které vznikly během práce, když překonal egoismus a přijal nad sebou vládu Stvořitele a dosáhl odevzdání v srdci i v rozumu, nyní, když se chystá přitáhnout Vyšší světlo, už má pevný základ v tom, že by všechno mělo být jen pro odevzdání. Proto, dokonce, i když přijímá nějaké záření, okamžitě ho přijme pro odevzdání.
Je to proto, že je celá osnova jeho práce založena výhradně na odevzdávání a to se nazývá přijímání pro odevzdávání.