Je řečeno: „Běda vám, kdož žízníte po dni Stvořitele! K čemu vám je? Vždyť je to pro vás tma, ne Světlo!“ (Amos 5) A mudrci uvádějí pro objasnění podobenství o kohoutu a netopýrovi, kteří čekali na světlo slunce. Zeptal se kohout netopýra: „Čekám na světlo slunce, protože je moje, ale k čemu je světlo tobě?“ (Sanhedrin 98, 2) Vzhledem k tomu, že netopýr nemá oči, aby viděl – co mu dá sluneční světlo? Vždyť toho, kdo nemá oči, sluneční světlo naopak noří do ještě větší tmy.
A snaž se pochopit toto podobenství: jak je možné vidět očima ve Světle Stvořitele, nazvaném „dnem Stvořitele“? A proč je uveden příběh o netopýrovi, který je zbaven zraku a zůstává v temnotě? A také, co znamená „den Stvořitele“ a co znamená „noc Stvořitele“ a jaký rozdíl je mezi nimi? Je pochopitelné, že pro člověka je den tehdy, když vychází slunce. Ale den Stvořitele? Jak ho poznat?
A poznej jej podle „odhalení slunce“! Jako světlo slunce, které stoupá nad zemí, nazýváme „dnem“ a jeho nepřítomnost nazýváme „tmou“, také v duchovním se dnem nazývá odhalení Stvořitele a tmou Jeho ukrytí. To znamená, že když člověk dospěje k odhalení Stvořitele a vše je jasné jako den, nazývá se to dnem. O tom je řečeno (Psachim 2): „Ve Světle dne povstane vrah, zabije ubohého a zbídačeného a v noci se přemění na zloděje.“ A proto se v noci stává zlodějem, že ve Světle dne je jasné jako den, že přišel kvůli duším, že je vrahem – což znamená, že je možné zachránit jeho duši. Takže vidíme, že den Stvořitele je stav, ve kterém je všechno jasné jako den.
Den Stvořitele znamená absolutní jasno v tom, že vláda Stvořitele, Jeho řízení světa, je jen dobré a pro blaho stvoření. Například, když člověk prosí Stvořitele a okamžitě nachází odpověď, obdrží žádoucí a je ve všech svých činnostech úspěšný – to se nazývá den Stvořitele. Zatímco tmou nebo nocí se nazývá ukrytí Stvořitele a to způsobuje v člověku pochybnosti o Jeho dobrém a blahodárném řízení a vyvolává vznik myšlenek, jež jsou cizí duchovnímu. Ukrytí řízení, které vede ke vzniku všech těchto cizích myšlenek a názorů, se nazývá tmou nebo nocí a člověk cítí, že je tmou pokryt celý svět.
A to vysvětluje řečené: „Běda vám, kdož žízníte po dni Stvořitele! K čemu vám je? Vždyť je to pro vás tma, ne Světlo!“
Pokud člověk skutečně čeká na den Stvořitele, očekává, že bude moci kráčet „vírou výše rozumu“, že jeho víra bude natolik silná, jako kdyby viděl a chápal se vší jasností a očividností, že Stvořitel řídí svět po dobrém a s cílem dobra. Avšak člověk nechce jasně vidět, jak Stvořitel řídí svět po dobrém a s cílem dobra, protože vidět znamená přestat věřit. Vždyť víra může být pouze tam, kde se neshoduje s rozumem, když člověk postupuje proti rozumu – to se nazývá vírou výše rozumu.
Tímto způsobem člověk věří, že vláda Stvořitele nad světem je dobrá a má dobrý cíl. A ačkoli to jasně necítí, neprosí Stvořitele, aby mu dal možnost vidět toto dobré řízení rozumem, ale chce zůstat ve víře výše rozumu. A prosí Stvořitele, aby mu dal tak velkou sílu víry, díky níž by svým rozumem jakoby na vlastní oči viděl dobré řízení Stvořitele v takové míře, která by mu umožnila nevnímat žádný rozdíl mezi vírou a znalostmi. Ti, kteří se chtějí spojit se Stvořitelem, takovému stavu říkají „den Stvořitele“.
Pokud člověk cítí toto dobré řízení jako jasné poznání, pak tento pocit – Vyšší světlo – naplní jeho egoistické touhy, které ho oddalují od Stvořitele. Člověk to však nechce, protože tehdy zvítězí jeho egoistické touhy, jež jsou protikladné ke Svatosti, která je opakem touhy přijímat pro sebe sama. Přeje si spojení se Stvořitelem, což je možné pouze na základě podobnosti vlastností.
Ale aby měl člověk touhu po spojení se Stvořitelem, je nutné dosáhnout opaku své přirozenosti, neboť je stvořen s naprosto protikladnými vlastnostmi: s touhou přijímat potěšení jenom pro sebe sama. Ale jak je to možné udělat?
Člověk musí vynaložit velké úsilí, aby dosáhl druhé přirozenosti: touhy odevzdávat. A s touhou odevzdávat je již schopen přijímat Vyšší světlo a neškodit. Vždyť všechny přestupky vycházejí jen z touhy těšit se Vyšším světlem ve svůj prospěch. To znamená, že i když dokonce něco dělá se záměrem odevzdat, někde v hloubi se skrývá myšlenka, že za to dostane něco na oplátku. Jedním slovem, není v silách člověka uskutečnit ani jediný čin, pokud za to nedostane nějakou odměnu. Musí se těšit a každé potěšení, které přijme ve svůj prospěch, ho nutně oddálí od Zdroje života a přeruší jeho spojení se Stvořitelem. Vždyť spojení se projevuje v důsledku shody vlastností, a proto není možné vlastními silami dosáhnout čistého odevzdání bez příměsi přijímání.
Pro nalezení síly odevzdání a získání druhé přirozenosti je proto třeba, aby měl člověk sílu dosáhnout podobnosti se Stvořitelem – aby se stal takovým, jako je Stvořitel, který pouze dává, nic nepřijímá na oplátku a nemá pocit nedostatku. Vždyť On nedává proto, že by cítil nutnost dávání. Bůh chraň si myslet, že bude cítit nedostatek z toho, že někomu dává – ale je třeba to vnímat jako hru. On tudíž nedává proto, že je to pro Něho nezbytností, ale protože je to všechno jako hra.
Jako když mudrci odpověděli na otázku jedné urozené matróny: „Co dělal Stvořitel poté, co stvořil svět?“ – „I seděl a hrál si s velrybou. Vždyť velryba byla stvořena k tomu, aby si s Ním hrála.“ A velryba označuje sjednocení a sloučení. To znamená, že spojení Stvořitele a stvoření je jenom hra, nikoliv touha a nutnost. A rozdíl mezi hrou a touhou spočívá v tom, že vše, co pochází z touhy, je nutností, a pokud nedostanou, co chtějí, cítí nedostatek. Zatímco ve hře, dokonce i kdyby něčeho nedosáhli, není to pokládáno za nedostatek. Jak se říká: žádná škoda, že jsem nedostal to, s čím jsem počítal. Není to tak důležité. Vždyť touha získat byla jen hra a nebylo to bráno vážně.
Ukazuje se, že cíl dokonalosti spočívá v tom, aby byla práce člověka absolutním odevzdáváním a aby neměl žádnou touhu získat jakékoliv potěšení za svou práci. A to je vysoký stupeň, poněvadž takto postupuje Sám Stvořitel. A den Stvořitele se nazývá dokonalostí, jak je řečeno: „Potemní ráno hvězdy, čekají na světlo, ale zmizí.“ Vždyť je Světlo dokonalostí.
A když člověk dosáhne druhé přirozenosti čili přání odevzdat, které mu dá Stvořitel výměnou za jeho první přirozenost – touhu přijímat potěšení, tehdy je člověk s tímto přáním odevzdat schopen pracovat pro Stvořitele v dokonalosti a to se nazývá dnem Stvořitele.
Proto ten, kdo ještě nebyl odměněn druhou přirozeností, jež dává možnost pracovat pro Stvořitele v odevzdání, ale doufá, že bude odevzdání hoden, a již vyvinul úsilí a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby byl touto silou poctěn, ten se nazývá čekajícím na den Stvořitele. Tudíž očekává, že se jeho vlastnosti stanou podobnými vlastnostem Stvořitele. A když nastává den Stvořitele, má velikou radost ze skutečnosti, že se osvobodil z nadvlády vůle přijímat pro sebe sama, která ho oddělovala od Stvořitele, a nyní se se Stvořitelem spojuje a to je považováno za dosažení vrcholu.
Zatímco ten, jehož veškerá práce je vykonávána jen kvůli přijímání pro sebe sama, se naopak raduje jen tehdy, když si myslí, že obdrží odměnu za svou práci. Když však vidí, že jeho egoismus neobdrží žádnou odměnu, je nešťastný a smutný a někdy se dokonce vrací zpět k tomu, co již odmítl s tím, že kdyby to byl věděl předem, neodmítal by to. A pokud mu pak řeknou, že jeho odměnou za plnění Tóry a Přikázání bude den Stvořitele, to znamená, že získá sílu odevzdání, odpoví, že to je tma, a nikoliv Světlo. Vždyť mu tato zpráva přináší pocit tmy.