Rabaš

Dnes všichni předstoupíte

Článek 19, 1984

Vykladači dávají otázku na slova Tóry: „Vy všichni dnes předstoupíte: vaši vůdci, vaše kmeny, vaši starší a vaši strážci, každý člověk z Izraele.“ Tato pasáž začíná v množném čísle „vy všichni“ a končí v jednotném čísle „každý člověk z Izraele“. Autor knihy Maor ve-Šemeš vysvětluje, že použití množného a jednotného čísla zde ukazuje na lásku k přátelům. Jinými slovy, ačkoli jsou mezi vámi „vaši vůdci, vaše kmeny“ a další, přesto v sobě nikdo nevidí větší ctnosti než u milovaného člověka v Izraeli – všichni jsou si rovni a nikdo neodsuzuje toho druhého. Proto také shora jednají v souladu s tím a všechno dobro se přenáší dolů.

Podle vědy kabaly se vše děje v jednom člověku. V důsledku toho člověk musí přijmout Vyšší řízení „jako vůl pod jhem a jako osel pod nákladem“ – v rozumu i v srdci. Jinými slovy, veškerá duchovní práce člověka by měla být zaměřena na odevzdání.

To znamená, že člověk pracuje pouze pro odevzdání a nechce za to žádnou odměnu. Chce pracovat pouze altruisticky, neočekává, že dostane nějaký přídavek k tomu, co má, a nechce ani dělat jinou práci. Navíc člověk stále odmítá vědomí, že kráčí správnou cestou – i když tento požadavek je pravdivý – protože chce jít se zavřenýma očima a věřit ve Stvořitele. Co je v jeho silách – to dělá, raduje se ze svého údělu, i když má pocit, že ostatní mají pro duchovní práci málo pochopení – a vidí, že on sám je zcela nenaplněný.

V tu chvíli i často cítí chuť v práci, někdy se cítí v kategorii „vůdců“. Jinými slovy, někdy si člověk myslí, že dosáhl stupně, ze kterého nelze klesnout na dno – do takového stavu, kdy chce-li pracovat pro Stvořitele, musí vynaložit velké úsilí, aby k tomu přinutil své tělo. Pak jedná z donucení, protože nemá chuť pracovat a tělo chce jen klid a nic ho netrápí. Nyní však má člověk pocit, že již získal jasné znalosti: a na světě není nic jiného než práce k odevzdání. Tehdy samozřejmě ucítí chuť v práci a při pohledu na své minulé stavy je nyní nemůže pochopit, protože je na vzestupu. Proto podle všech propočtů usoudí, že už není možné, aby kdy spadl.

Ale někdy – po dni, hodině, minutě – se člověk propadne na dno – do takové míry, že ani nestihne pocítit, že spadl ze stavu vzestupu do „hlubin velké propasti.“ Někdy po hodině nebo dvou najednou zjistí, že spadl z vrcholu: jestliže si dříve byl jistý svou statečností, nyní se stal obyčejným člověkem z Izraele – jako všichni ostatní. A tehdy začne přemýšlet o možnostech: „Jak se mohu znovu povznést k velikosti, kterou jsem měl?“

V takovém případě musí člověk jít cestou pravdy. To znamená říci si: „Nyní se nacházím na samém dně, protože mě shora záměrně shodili, abych zjistil: opravdu chci pracovat pro odevzdání, nebo chci pracovat pro Stvořitele, protože mi to dává větší potěšení než jiné věci?“

A pak, když člověk může říct, že chce pracovat altruisticky a nechce sloužit Stvořiteli pro nějaké potěšení, ale stačí mu, že pracuje na odevzdání jako každý člověk z Izraele, který se schází k modlitbě nebo na ranní lekci a nemá čas přemýšlet o záměru, se kterým se učí, ale prostě koná činy bez nějakého osobního záměru – pak zase začne pracovat na odevzdání, protože teď chce být jen služebníkem Stvořitele, bez jakýchkoliv podmínek.

O tom je řečeno: „Vy všichni dnes předstoupíte...“ Jinými slovy, vše, čím jste prošli, všechny stavy, které jste měli, vysoké nebo méně vysoké stavy, průměrné atd. – díváte se na všechny detaily a neporovnáváte jednu úroveň s druhou, protože pro vás není důležitá žádná odměna, ale důležité je pouze to, že konáte vůli Stvořitele. Přikázal nám studovat Tóru a uplatňovat její pravidla – a my to děláme jako každý obyčejný člověk z Izraele. Jinými slovy, současný stav je pro člověka stejně důležitý, jako byl ten, když si myslel, že je ve stavu velikosti. A tehdy „Stvořitel s tebou uzavírá“ svazek.

Toto uzavření svazku znamená následující: přesně v době, kdy člověk přijme práci pro Stvořitele bez jakýchkoli podmínek a je připraven pracovat na odevzdání bez jakékoli odměny – čemuž se říká „bezpodmínečná anulace“ – tehdy s ním Stvořitel uzavírá svazek.

Baal HaSulam vysvětlil uzavření svazku takto: když dva lidé vidí, že jeden miluje druhého, uzavřou mezi sebou svazek, že si tuto lásku zachovají navždy. Nabízí se otázka: pokud milují jeden druhého a chápou, že jejich láska neskončí, tak proč potřebují tento svazek? Proč ho uzavírají? K čemu to bude dobré? Jinými slovy, co získají vytvořením svazku? Je to jen rituál, nebo to má nějaký přínos?

Baal HaSulam takto vysvětlil uzavření svazku. Nyní pochopili, že by měli milovat jeden druhého, protože každý vidí a cítí, že tomu druhému jde jen o jeho dobro. Poté uzavřou svazek. Teď už si totiž nikdo z nich nedělá na toho druhého nárok – jinak by neuzavřeli svazek. A říkají si: měli bychom jednou provždy uzavřít svazek. Jinými slovy, pokud dojde k situaci, kdy budou mít jeden vůči druhému výhrady, pak si každý z nich vzpomene na svazek, který uzavřel, když mezi nimi otevřeně panovala láska. V tomto případě, i když necítí lásku ve stejné míře jako dříve, stále znovu probouzejí starou lásku, nevěnují pozornost současnému stavu a opět si navzájem projevují dobro.

V čem je uzavření spojenectví užitečné: i když láska, která mezi nimi vládla, ztratila chuť, od té doby, co uzavřeli svazek, mají sílu znovu probudit lásku, která září z minulosti a znovu ji přinést do budoucnosti.

Právě o to v tomto svazku jde: i když láska, která mezi nimi panovala, ztratila chuť, tak protože uzavřeli spojenectví, mají sílu znovu probudit lásku, která září z minulosti a vrátit ji do budoucnosti.

Proto se svazek uzavírá hlavně pro budoucnost. Jedná se o druh smlouvy, která se uzavírá proto, aby hned nelitovali, když uvidí, že už mezi nimi nejsou pouta lásky jako v minulosti. Tato láska jim dělala velkou radost, když si navzájem činili dobro. Ale teď když láska odezněla – v důsledku toho nikdo nemá sílu udělat něco ve prospěch druhého.

Pokud však stále chtějí pracovat jeden pro druhého, pak se musí podívat na dříve vytvořený svazek a odtud oživit lásku. Tato dohoda mezi dvěma lidmi je zaváže tak, aby se nemohli rozejít.

Odtud pocházejí slova „dnes všichni předstoupíte“. Ukazují na detaily: „vaši vůdci, vaše kmeny, vaši starší, vaši strážci, každý člověk z Izraele“. Jinými slovy, po všech těch vysokých úrovních, které člověk měl, nyní věří, že je ve stavu „obyčejného člověka z Izraele“. A on přijímá tuto situaci stejně jako v těch případech, kdy měl podle něj nejlepší stavy. A říká: „Dělám svou práci a souhlasím s tím, co mi Stvořitel chce dát – a nemám žádnou kritiku.“ Pak si ten člověk zaslouží spojenectví. Jinými slovy, spojení zůstává stálé, protože Stvořitel s ním uzavřel svazek navždy.

Odtud rozebereme sloku: „Skryté – Stvořiteli a odhalené – nám a našim synům navždy, abychom naplnili všechna slova tohoto učení.“ Musíme pochopit, co nám má tato sloka vysvětlit. Její význam nespočívá v tom, že skryté je nám neznámé, ale je známé pouze Stvořiteli. Podstata je zde jiná, protože i bez této sloky je jasné: nevíme, co je nám skryto. V tom případě, o čem nás informuje?

Je známo, že existuje skryté a odhalené. Řečeno jinak, co se týká naší části práce, vidíme, zda ji naplňujeme, nebo ne. A pokud tělo nechce vykonávat práci na odevzdání, pak existuje způsob – člověk se přinutí k tomu, že je povinen to udělat proti své vůli. Tedy, co je odkryté, se použije k přinucení.

Skryté představuje záměr, s nímž jednáme. A záměr někoho jiného člověk vidět nemůže. Ano, i on sám, když vykonává jakoukoli činnost, také nemůže vědět, zda si při tom nelže.

Předpokládejme, že člověk věří, že nemá žádný jiný záměr a je plně zaměřen na Stvořitele. Avšak činnost – je „odhalenou částí“.

To neplatí pro záměr: zde může člověk lhát sám sobě. Předpokládejme, že si myslí, že jedná s altruistickým záměrem Lišma, ale ve skutečnosti je zcela ponořen do egoistického záměru Lo-Lišma. Ano, ani donucení zde není možné: není v silách člověka přinutit svoji mysl, aby přemýšlela o tom, co si přeje. Vždyť nad tím, co se týká cítění nebo myšlení člověk nemá žádnou moc, nemůže donutit svoji mysl chápat jinak, než chápe, nebo cítil jinak, než cítí.

Tady je vysvětlení výše řečeného jasně: vše co nám zbývá je – vyplnit část zvanou „čin“, o níž se říká: „odhalené – nám a našim synům, abychom naplnili všechna slova tohoto učení“. Je nám tedy předepsána činnost, kterou musíme provést, dokonce i cestou donucení. A pokud jde o záměr, nazývaný „skrytá část“, člověk o ní nemá žádné znalosti ani moc nad ní.

Co v takovém případě dělat, abychom mohli splnit i skrytou část? K tomu má člověk jen neustálou kontrolu – potřebuje se kontrolovat: dělá opravdu všechno pro odevzdání, nebo se tomu tělo brání? Když člověk pocítí, jak daleko od toho je, tehdy vidí, že sám není schopen dělat nic. Proto, když ho napadne použít nějaké metody k vybudování záměru odevzdání – nepomůže mu to.

To je to, o čem tato sloka mluví: koncept Lišma, nazývaný „skrytá část“, odkazuje na Stvořitele. Pouze Stvořitel může člověku pomoci, protože člověk nemá sebemenší možnost uskutečnit altruistický záměr. To není v lidských silách, protože je to nad jejich přirozeností. A proto sloka říká: „skryté patří – Stvořiteli.“ Jinými slovy, toto se vztahuje k Němu a Stvořitel musí dát člověku sílu zvanou „odevzdání“.

Mudrci o tom řekli (Kidušin 30): „Zlý počátek přebírá vládu nad člověkem každý den a přeje si, aby člověk zemřel. Říká se: „Hříšník se dívá na spravedlivého, touží po jeho smrti,“ a nebýt pomoci Stvořitele, sám by to člověk nedokázal. A říká se: „Stvořitel ho nenechá v rukou zlého sklonu.“

„Přeje mu smrt“ – to znamená, že chce, aby člověk udělal vše pro přijímání. Tím je oddělen od Zdroje života. Takoví lidé přirozeně zůstávají na úrovni zvířat. Mudrci o tom řekli: „Bezbožní jsou během svého života nazýváni mrtvými.“

Tedy „smrt“ je – když se člověk zaměřuje na přijímání. A to se počítá jako odpojení. A aby získal splynutí, jinými slovy, sílu odevzdání – pouze Stvořitel mu ji může dát, vlastní silou toho člověk nemůže dosáhnout.

To měli mudrci na mysli, když říkali: „Zlý počátek vládne nad člověkem každý den a přeje si, aby zemřel, a nebýt pomoci Stvořitele, sám by to člověk nezvládl, jak se říká: „Stvořitel ho nenechá v rukou zlého sklonu.“

Když si to vyjasníme, pochopíme slova: „Skryté – Stvořiteli a odhalené – nám a našim synům, abychom naplnili ...“ To znamená: my můžeme dělat pouze kategorii „čin“, zatímco skrytou část provádí Stvořitel.

Co se však skryté části týká, můžeme také něco udělat pro to, aby nám ji Stvořitel dal. To je možné v souladu s pravidlem, že pro jakoukoli věc je po nás požadováno „probuzení zdola“. Jde o to, že existuje zákon: „Není světla bez nádoby.“ Jinými slovy, „není naplnění bez potřeby“, je nemožné cokoliv naplnit, pokud není prázdné místo, kam bys mohl dát to, co chceš.

Ale pokud taková potřeba není, to znamená, že není prázdné místo – jak můžeme něco naplnit?

To znamená, že se nejprve musíme ujistit, že nám chybí nádoba odevzdání, zvaná „touha dávat“. Toto je naše světlo. Jak jsme si vyjasnili v předchozích článcích, hlavní odměnou je pro nás – získání přání odevzdávat, zvanou „odražené světlo“. Je o tom řečeno: „Všechna odměna, v kterou doufáme – je odražené světlo (Obecná předmluva ke Stromu života).“

Pokud se tedy touha dávat nazývá „světlo“, pak pocit nedostatku, kdy člověk vidí, že nemá sílu odevzdání, se nazývá „nádoba“. Cítí, že mu to chybí – jinými slovy, vidí, o co přichází, protože nemá sílu zvanou „síla dávání“. A pak se v míře tohoto pocitu v člověku projeví potřeba, které se říká – „nádoba“ nebo „prázdný prostor“. A v této prázdnotě, kde člověk postrádá sílu odevzdání, je nyní místo, kam může toto naplnění vstoupit – jak se říká, „světlo vstupuje do nádoby“.

Důležitě je však vědět: že získat tuto nádobu vyžaduje hodně práce. Máme přece nádoby neboli „potřeby“, které chceme naplnit a kterým se říká „nádoby sebelásky“. To znamená, že chceme přijímat naplnění. Tyto nádoby jsou velmi důležité, protože pocházejí od Stvořitele, který je stvořil jako „existující z ničeho“ s přáním přinést potěšení Jeho stvořením. Jinými slovy, On si přeje dát naplnění. A jak můžete dát naplnění, když není místo, kam ho dát? Proto ON stvořil tyto nádoby jako „věci z ničeho“, aby jim poskytl dobro a potěšení. To je celá podstata nádoby vytvořené Stvořitelem.

Ale přestože si tato nádoba, nazývaná „touha přijímat“, přála získat podobu vlastností, to jest „splynutí se Stvořitelem“, přesto ztratila schopnost být nádobou pro přijímání nejvyšší hojnosti. A nyní je zapotřebí nová přijímací nádoba, oblečená do staré nádoby. Pouze díky oběma, tj. díky tomu, že touha dávat je oděna do touhy přijímat – je taková nádoba hodna přijímat.

Proto stejně jako první nádoba, zvaná „touha přijímat“, pochází od Dávajícího a nižší se na práci přijímající touhy nijak nepodílí, ale vše pochází od Stvořitele – tak i druhá nádoba, „touha dávat“, pochází rovněž pouze od Dávajícího a nižší nemůže nic přidat, jako v případě první nádoby, „touhy přijímat“. A rozdíl je v tom, že pro nádobu dávání musí nejprve existovat požadavek ze strany nižšího, který prosí Stvořitele, aby mu tuto touhu dal – zatímco první nádoba přišla k nižšímu bez jakéhokoli probuzení z jeho strany.