Rabaš
Článek 8, 1985
Je nutné rozlišovat vztahy:
1. mezi člověkem a Stvořitelem;
2. mezi člověkem a jeho bližním ve skupině;
3. mezi člověkem a ostatními lidmi, kteří nejsou jeho přáteli ve skupině.
Je řečeno: „Udělej si Rava a kup si přítele“ – to je cesta nápravy. Také je řečeno: „Ospravedlňuj každého člověka“ (Avot, kapitola 1).
Co znamená „udělej“, „kup“, „ospravedlňuj“? Je třeba objasnit, že „udělej“ v daném případě vychází nad rámec rozumu – tak jako v situaci, když rozum nechápe, jestli se něco vyplatí udělat, nebo ne. Jak je pak možné přijmout rozhodnutí, zda je to pro mne dobré, nebo ne? Pokud jsou si z pohledu rozumu dvě cesty rovnocenné, kdo potom přiměje člověka přijmout rozhodnutí, co má cenu dělat? A právě tehdy může přijmout rozhodnutí svým jednáním.
Takže před člověkem stojí dvě cesty:
1. pracovat ve prospěch odevzdání;
2. pracovat ve prospěch přijímání.
V těle člověka jsou části, které mu říkají: „Opravdu v životě uspěješ více, když budeš pracovat se záměrem odevzdávat? Skutečně v tom případě obdržíš potěšení?“ Je řečeno: „Pokud tak činíš – šťasten ty v tomto světě, dobře tobě ve světě budoucím.“ A to je potvrzení dobrého počátku v člověku.
Potvrzení zlého počátku je opačné: lepší a výhodnější je pracovat se záměrem přijímat. A tehdy člověka přivádí ke správnému rozhodnutí jenom síla, která se nazývá „jednání vírou výše rozumu“, ale nikoliv rozumem a nikoliv city. Proto se „jednání“ nazývá „víra výše rozumu a zdravého smyslu“. Ukazuje se, že víra je síla opačná k rozumu.
Činnost „kup“ je činnost uvnitř rozumu, tj. v souladu s rozumem. Jako v našem životě, když si člověk chce něco koupit: prodavač mu nabízí zboží a on je postaven před výběr, zda stojí za to nakoupit za tu cenu, kterou požadují. Pokud nevidí, že je to výhodné, nekoupí. Ukazuje se, že pojmem „kup“ se míní používání rozumu.
A nyní rozebereme pojmy Rav a přítel. Občas se pojmem „přátelé“ míní skupina, ve které členové chtějí být společně v jediném spojení. To může nastat díky shodě vlastností, když se každý stará o bližního, tj. vztahy jsou založeny na základě lásky k bližnímu. Ukazuje se, že se touto cestou spojují a stávají se jedním celkem.
Proto, když se vytváří nějaké společenství, jež si za svůj cíl určí vytvoření jediné skupiny, pak lidé, kteří chtějí založit takovou skupinu, obvykle hledají ty, kteří jsou jim podobni přesvědčením a vlastnostmi. Musí více či méně pociťovat duševní blízkost. Ty, kdož se k tomu nepřibližují, nepřijímají do vytvořené skupiny.
Poté ve skupině začíná práce. Pokud od samého začátku, tj. ještě před tím, než se sjednotí do jedné skupiny, takové spojení neurčili za jediný cíl, nelze očekávat, že se něco z toho všeho podaří. A pokud před tím, než se stali skupinou, bylo zřejmé, že mají více či méně stejnou touhu, pak je možné říci, že jsou schopni začít práci ve skupině na dosažení lásky k bližnímu.
Mezi člověkem a Stvořitelem je posloupnost práce taková, že je zpočátku třeba „si udělat Rava“, poté již „si koupit přítele“, tj. zpočátku musí člověk uvěřit výše rozumu, že je Stvořitel – Rav [tj. velký, převyšující vlastní já člověka]. Jak je napsáno v Předmluvě ke Knize Zohar (str. 185, bod 191 v komentáři Sulam): „Nejdůležitější je strach před Stvořitelem, což znamená, že člověk musí mít respekt před Stvořitelem, protože je veliký a všemu vládne.“
A v míře, v jaké věří ve velikost Stvořitele, který se v tomto případě nazývá Ravem, ve stejné míře má sílu pro čin „kup“, tj. koupit si cestou zřeknutí se vlastního egoismu jednotu, soulad vlastností se Stvořitelem, což se také nazývá splynutí s Ním, a pak se Stvořitel nazývá Přítel [Chaver, חבר], poněvadž s Ním je potom ve spojení [Chibur, חבור]. Chaver i Chibur jsou slova s jedním kořenem. Například, když si lidé v našem světě kupují různé věci, jsou povinni za ně zaplatit penězi nebo úctou, nebo prostě musí vynaložit úsilí, aby něčeho dosáhli. Chce-li tedy člověk získat spojení se Stvořitelem, je povinen zaplatit odmítnutím egoismu, jelikož jinak nedospěje ke shodě svých vlastností se Stvořitelem.
Když člověk vidí, že takového odmítnutí pro dosažení jednoty se Stvořitelem není schopen, musí chápat, že jeho neschopnost překonat vlastní egoismus nespočívá v tom, že se narodil se slabým charakterem. Jeho nedostatek spočívá v „udělej si Rava“, tj. v tom, že nepracuje na víře. Protože pouze v míře, v jaké věří v důležitost a velikost Stvořitele, má sílu se zříci egoismu.
A ještě navíc musí člověk vědět, že pokud chce hodnotit velikost vlastní víry, může to vidět podle stupně omezení používání egoismu, na který je schopen dospět. Tehdy pozná, nakolik pracuje „výše rozumu“ a to je správné mezi člověkem a Stvořitelem.
A mezi člověkem a jeho bližním, tj. mezi přáteli ve skupině, je nejprve potřeba říci „kup“ si přítele a potom „udělej“ si Rava. Protože v době, kdy si člověk hledá přítele, musí ho nejprve prověřit, zda skutečně má cenu se s ním spojit. Jak vidíme z modlitby, která je určena speciálně nám a vztahuje se k příteli a my ji říkáme, když se modlíme: „nechť bude přání“: „Vzdal nás, Stvořiteli od špatného člověka a špatného přítele.“ Vycházíme-li z toho, co je vloženo na člověka ještě předtím, než druhého přijme za přítele, tj. prověřit ho ze všech stran, musí k tomu použít svůj rozum, a proto není řečeno: „udělej si přítele,“ jelikož pojmem „udělej“ se míní činnost výše rozumu. Ve vztazích s bližními ve skupině tudíž člověk musí využívat svůj rozum, a nakolik je to možné, předem prověřit, je-li pro něho přítel vhodný z hlediska názorů a vlastností, aby věděl, jestli se s ním má sblížit, nebo se od něho vzdálit. O to se také každý den modlíme: „a vzdal nás od špatného člověka a od špatného přítele.“
A tehdy, pokud vidí, že má cenu se s ním spojit, musí za to zaplatit, tj. zříci se egoismu a výměnou za to obdržet sílu lásky k bližnímu. A tehdy také může mít naději, že dospěje k síle lásky ke Stvořiteli.
Ukazuje se, že ve druhé etapě, když se každý musí něco naučit od druhého, začne být zapotřebí pravidlo „udělej si Rava“, aby mohl říci, že je jeho přítel vyšší než on, a kvůli tomu musí používat „činnost“, jelikož pouze výše rozumu může říci, že se jeho přítel nachází na vyšším stupni.
Proto je mezi člověkem a jeho bližním ve skupině taková posloupnost: zpočátku musí splnit „kup si přítele“ a poté již „udělej si Rava“.
Takže nám Mišna říká: „Udělej si Rava, kup si přítele a ospravedlňuj každého člověka.“ (Avot, kapitola 1)
Dříve jsme si vysvětlili, že mezi člověkem a jeho bližním ve skupině je takové pořadí: nejprve „kup si přítele“, kde „kup“, jak již bylo objasněno, znamená uvnitř rozumu, a poté již je třeba se zabývat tím, co se nazývá „udělej si Rava“. A mezi člověkem a Stvořitelem je takové pořadí: zpočátku „udělej si Rava“ a poté již „kup si Přítele“, jak to bylo objasněno výše. Nyní je třeba rozebrat: co znamená, když říkají ve vztahu ke všem ostatním lidem „ospravedlňuj každého“ – mají na mysli „kup“, nebo „udělej“?
Na základě všeho, co bylo řečeno, bychom neměli interpretovat tento výrok jako „kup“, nýbrž jako „udělej“.
Připusťme například, že je synagoga, ve které se modlí hodně lidí. Uvnitř této skupiny se vytváří malá skupina lidí, kteří se chtějí spojit v jediný celek, v němž bude základem vztahů láska k bližnímu. Řekněme například, že je tam sto lidí, kteří se modlí, a deset z nich si přejí se sblížit. Je třeba rozebrat, proč si právě těchto deset lidí zvolilo se mezi sebou navzájem spojit, ale s ostatními lidmi ze stejné synagogy nikoliv.
Je možné, že příčina spočívá v tom, že se tito lidé považují za lepší ve srovnání s ostatními lidmi ze synagogy? Nebo je to proto, že jsou horší než ostatní modlící se lidé, a proto pocítili, že potřebují nějakou činnost, aby se pozvedli na vrchol Tóry a ke strachu před Stvořitelem?
Toto vše je možné vysvětlit následujícím způsobem. To, že tito lidé souhlasili, že se spojí do jedné skupiny, která je založena na lásce k bližnímu, je proto, že každý z nich pocítil, že mají jedno společné přání, které může sblížit jejich myšlenky a poskytnout jim možnost získat sílu pro tuto lásku. Od Ariho víme, že „jak se sobě navzájem nepodobají tváře, tak se ani názory nepodobají jeden druhému“. Nehledě na to, lidé, kteří souhlasili, že se spojí do jedné skupiny, pochopili, že mezi sebou nemají tak vzdálené myšlenky v tom smyslu, že všichni chápou nutnost práce na dosažení lásky k bližnímu. Proto je každý schopen ustoupit ve prospěch druhého a prostřednictvím toho se mohou spojit. Ale ostatní lidé již stejnou potřebu k této práci nepociťují, proto se s nimi skupina nemůže spojit.
Dochází k tomu proto, že když pracují ve prospěch spojení ve skupině, zároveň každý prověřuje druhého – jeho myšlenky, jeho charakteristické vlastnosti: má cenu ho přijmout, je toho hoden? Odtud pochází naše prosba v každodenní modlitbě: „a chraň nás od špatného člověka a špatného přítele“. To se nazývá „kup si přítele“ a míní se tím práce na základě rozumu.
Zpoza toho se ukazuje, že se pyšní před ostatními modlícími se ze synagogy. Ale jak je možné takto postupovat, vždyť je to v rozporu s pokyny Mišny (Avot, kapitola 4): „Je třeba být velmi skromný“.
O tom říká rabi Ješua ben Parchia (Avot, kapitola 1): „A ospravedlňuj každého člověka.“ To znamená, že ve vztahu k ostatním lidem musí postupovat výše rozumu, což znamená stav „čiň“ – tj. činnost, a nikoliv rozum. Protože s hlediska rozumu vidí, že nejsou tak schopní jako ti, které si zvolil za své druhy. A takto soudí každý. Ukazuje se, že každý vynáší sám sebe před ostatními!? A zde je možné doporučit jen „ospravedlňovat každého“.
Má se tím na mysli ve vztahu ke každému člověku, tj. ve vztahu k ostatním, kteří se modlí v synagoze, a on musí každého ospravedlňovat a říci, že jsou ve skutečnosti důležitější než on a že je to jeho vina, že nemůže ocenit důležitost a velikost mas, protože uvnitř rozumu nevidí jejich velikost. Takže ve vztahu k bližnímu ve skupině, jak jsme již vysvětlili, musí člověk „koupit“ a ve vztahu k masám musí „udělat“ – to je výše rozumu a nazývá se to „ospravedlňuj každého“.