Rabaš

Důležitost skupiny

Článek 12, 1984

Je zřejmé, že pokud se člověk, který má určité přání kráčet cestou Pravdy, neustále nachází mezi lidmi, kteří k takové cestě nemají žádný vztah a kteří jsou aktivně nepřátelští k lidem, jež jdou touto cestou, tak začne postupně souhlasit s jejich míněním, tj. myšlenky lidí, kteří žijí v těsném vzájemném společenství, se jakoby mísí.

Proto není jiná cesta, nežli vytvořit svoji vlastní skupinu s určitými rámci, tj. oddělený kolektiv, ve kterém by nebyli lidé s idejemi odlišnými od idejí této skupiny. Mimo toho si členové této skupiny pokaždé musí vzájemně připomínat cíl této skupiny, aby nebyla odtažena druhými lidmi jinam, protože přirozenost člověka je taková, že rád následuje většinu.

Pokud se taková skupina oddělila od ostatních lidí, tj. v duchovní práci nesmí mít žádné spojení s druhými lidmi, ale všechny kontakty se musí omezovat pouze na materiální otázky, pak již na ni cizí ideje a názory nemají vliv, tj. nemají v duchovní práci žádné spojení s cizími.

Pokud se však člověk, který kráčí cestou Pravdy, nachází mezi takovými lidmi a začíná s nimi hovořit a přít se s nimi, okamžitě se jeho názory mísí s jejich názory a jejich ideje bezděčně, podvědomě pronikají do jeho vědomí až do takové míry, že si člověk přestává uvědomovat, že to nejsou jeho vlastní, ale cizí názory.

Takže se člověk, který kráčí cestou Pravdy, musí oddělit od druhých lidí. Aby bylo možné jít touto cestou, je třeba vynakládat velmi velké úsilí, neboť je třeba kráčet proti idejím celého světa, protože jsou ideje celého světa založeny na poznatcích a přijímání, a ideje kabaly se zakládají na víře a touze odevzdávat.

Jestliže se neoddělí od cizích názorů, zapomene na cestu Pravdy a navždy spadne pod nadvládu egoismu. A jenom ve skupině, kde vládnou principy lásky k bližnímu, může člověk čerpat sílu k boji proti idejím a názorům celého světa.

V Knize Zohar (Pinhas, str. 31, bod 91, a v Sulamu) je řečeno, že pokud člověk žije ve městě, kde žijí špatní lidé a on tam nemůže vykonávat nápravy a učit se kabalu, pak mění místo – odpoutá se z tohoto místa, aby se usídlil ve městě, kde žijí lidé, kteří se učí kabalu.

Metodika kabaly se nazývá „Strom“. Naši mudrci říkají: „Strom života je pro ty, kdo jej dodržují.“ A člověk se podobá stromu, jak je řečeno: „Člověk – plodící strom.“ A nápravy se podobají plodům. Proto, pokud je napsáno pouze „strom“, je to neplodící strom, tj. k ničemu, který bude poražen jako člověk, který neuskutečňuje nápravy a bude odříznut od tohoto i od budoucích světů.

Proto se člověk musí odpoutat z místa, kde žijí hříšníci, tj. z místa, kde se nemůže zabývat kabalou. A musí se přemístit do jiného místa – do prostředí spravedlivých – a pak se může úspěšně učit kabalu.

Jak již bylo řečeno, Zohar srovnává člověka s plodícím stromem, a jak je známo, takové stromy trpí kvůli plevelu ve svém okolí, takže je nutné jej neustále odstraňovat. Také člověk, který kráčí cestou Pravdy, se z takového prostředí musí vzdálit, tj. stranit se lidí, kteří nekráčejí cestou Pravdy. Člověk si musí dát velký pozor, aby se nedostal do područí cizího vlivu.

A to se nazývá oddělení neboli izolace, tj. daný člověk má pouze vlastní myšlenky, které se vztahují k přání odevzdávat, a nikoliv myšlenky většiny, které nakonec vedou k sebelásce, tj. egoismu. A tomu se říká dvě vlády: první – vláda Stvořitele a druhá – vláda sebe samého.

V Talmudu (Sanhedrin, str. 38) je řečeno: »Adam byl narušitelem víry, jak je řečeno: „A zvolal Stvořitel k Adamovi a řekl mu: ‚Kde jsi? Kam si sklonil své srdce?‘“« To znamená, že Adam odstoupil od víry a měl sklon k „sloužení hvězdám“ [Avodat Kochavim]. A v komentáři Etz Yosef (Josefův strom) se píše: „Z řečeného: ‚Kde jsi? Kam si sklonil svoje srdce?‘ je možné učinit závěr, že Adamovo odstoupení od víry spočívalo v porušení zákazu ‚nenásledujte vaše srdce…‘ Odstoupením od víry tudíž je, že odklonil své srdce na druhou stranu.“

A je velmi podivné, jak je možné o Adamovi říci, že přiklonil srdce k Avodat Kochavim, neboli v souladu s druhým objasněním, že jeho odstoupení od víry spočívalo v tom, že porušil Přikázání „nenásledujte vaše srdce…“ Učíme se, že „služba Stvořiteli“ tkví v tom, aby bylo vše vykonáváno ve prospěch odevzdávání. Ukazuje se, že pokud Adam sloužil, aby přijímal, pak je to pro nás cizí práce [Avoda Zara, Avodat Kochavim], vždyť musíme sloužit proto, abychom pouze odevzdávali, ale on vzal vše, aby přijímal.

A v tom také spočívá smysl toho, že porušil Přikázání „nenásledujte vaše srdce…“, tj. Adam nemohl přijmout plod Stromu poznání pro odevzdání, ale pouze proto, aby přijímal. A to se nazývá úroveň „srdce“, tj. srdce chce přijímat pouze pro vlastní prospěch. A to bylo hříchem Stromu poznání [kvůli lepšímu pochopení viz. Předmluvu ke knize Panim Masbirot].

Z řečeného výše si můžeme uvědomit prospěch skupiny, jež může vytvořit naprosto jinou atmosféru, ve které je možná služba pouze pro odevzdávání.