33. Osud Jom Kipur a Hamana

Slyšel jsem 6. den měsíce Truma v roce Tav-Šin-Gimel (12. února 1943)

V Tóře (Acharej, Levitikus 16, 8) je (o Jom Kipur) řečeno: „A losoval Aaron mezi dvěma obětními beránky: jedním – pro Stvořitele, a druhým – pro nečisté síly.“ V Megilat Ester (Kniha Ester 3, 7) je také (o Purim) řečeno: „Vrhl kostky (Pur) a určil osud, úděl.“

Losování má místo tam, kde není možné vysvětlení rozumem, protože rozum není schopen dosáhnout hlubiny posuzované události a dospět k rozhodnutí: co je dobré a co je špatné. V tomto případě se nespoléhají na rozum, ale vrhají kostky – to znamená, že se spoléhají na rozhodnutí osudu. Z toho je zřejmé, že slovo los je používáno k vyjádření jednání výše rozumu.

Sedmý den měsíce Adar se narodil Mojžíš a ve stejný den Mojžíš zemřel. Název měsíce Adar (אדר) pochází ze slova Aderet (אדרת) – svrchní plášť, o kterém prorok Eliáš řekl: „A přehodil přes něho svůj plášť.“¹ A tento plášť je Aderet Se’ar (vlasová pokrývka).² „Vlasy“³ a omezení označují myšlenky a touhy proti duchovní práci, které odvádějí člověka od sblížení se Stvořitelem.

Proto je nutné tyto myšlenky a touhy překonávat silou vůle proti rozumu. Ačkoli člověk vidí v duchovní práci mnoho rozporů, musí nabýt přesvědčení, že je veškeré řízení Stvořitele pouze dobré a s cílem dobra. A proto je o Mojžíšovi řečeno: „I zakryl Mojžíš tvář svou,“ protože viděl všechny rozpory v tom, jak Stvořitel řídí stvoření (proti Jeho jménu: „Dobrý a vládnoucí dobrem“), a posílil svou víru výše rozumu. Vzhledem k tomu, že zavíral oči před tím, že jeho rozum odhalil rozpory, „protože se bál spatřit“, a kráčel vírou výše rozumu, „stal se hoden uzřít Stvořitele“.

Řekl Stvořitel: „Kdo je slepý, je jako otrok můj, a hluchý jako anděl můj.“ Zrakem se nazývá rozum, pochopení. Když říkají: Vidoucí, daleko vidoucí, mají na mysli rozum člověka. Když pochopí, říkají: „Vidíme,“ protože to tak ukládá říci rozum. Proto ten, kdo kráčí výše rozumu, je podobný slepému člověku, jenž chodí poslepu – to znamená, že dělá sám sebe slepým. A také ten, kdo nechce slyšet, co mu o duchovní práci a Stvořiteli říkají vyzvědači (Meraglim), špatné myšlenky, kdo dělá sám sebe hluchým, nazývá se v duchovní práci hluchý.

Proto Stvořitel říká: „Kdo je slepý, je jako otrok můj, a hluchý jako anděl můj.“ To znamená, že ten, kdo kráčí ke Stvořiteli, sám říká: „Oči jejich nechť nevidí, uši jejich nechť neslyší,“ neboť nechce slyšet to, k čemu ho nabádá jeho rozum a co slyší jeho uši, jak je řečeno, že Jošua Ben Nun nikdy nepřipustil, aby do jeho uší pronikla byť jediná špatná zvěst.

A v tom tkví smysl Aderet Se’ar – vlasové pokrývky. Vzhledem k tomu, že měl ve svém duchovním pokroku mnoho rozporů a omezení a každý rozpor se nazývá „vlas“ (Se’ar), který roste z prohlubní, děr v hlavě. A to naznačuje, že tyto špatné myšlenky a rozpory, které ho odvádějí od Stvořitele, mu nahlodávají a provrtávají hlavu. A když je rozporů v duchovní práci mnoho, znamená to, že má hodně vlasů, což se nazývá vlasová pokrývka (Aderet Se’ar).

Také o Elíšovi je řečeno: „A odešel odtud Eliáš a našel Elíšu, syna Šafatova, jenž oral s dvanácti páry volů, kteří šli před ním, a on sám šel vedle dvanáctého. A prošel Eliáš kolem něho a přehodil přes něho plášť svůj,“ to jest Aderet. Vůl, hebrejsky Bakar (בקר, dosl. skot), pochází ze slova Bikoret (בקרת, prověření, dosl. kritika). A dvanáct hovoří o dokončeném stupni, jako je dvanáct hodin nebo dvanáct měsíců. Dvanáct párů volů – protože orají pouze s párem volů, jež jsou natěsno ujařměny, a nikoliv s jedním. To vypovídá o tom, že již jsou v člověku Se’arot (rozpory), z nichž se rodí Aderet Se’ar.

Ale u Elíši to bylo z „jitra Josefa“ (jitro – Boker, בקר), jak je řečeno: „Světlo jitra a lidé vyšli se svými osly⁴“ – to znamená, že již dosáhli Světla, které se objevuje pro vyjasnění protikladů. Poněvadž se Světlo rodí právě zásluhou protikladů, nazývaných Bikoret (prověření), když si člověk přeje kráčet navzdory protikladům⁵, jak je psáno: „Tomu, kdo se přichází očistit, pomáhají.“

A proto, když přijal Světlo na všechna vyjasnění (Bikoret) a nemá již co dodat, pak vyjasňování a rozpory zmizí v souladu s pravidlem, že Shora nedochází k žádnému zbytečnému, nepotřebnému působení, jelikož „neexistuje působení bez cíle“.

Avšak je nutné pochopit, proč se stále před člověkem objevují myšlenky a události, které jsou v rozporu s absolutně dobrým řízením Shora? Jenom proto, aby byl na tyto rozpory nucen přitáhnout Vyšší světlo, pokud se chce nad nimi pozvednout, jinak tyto rozpory nebude moci překonat. A to se nazývá „Velikost Stvořitele“, kterou k sobě člověk přitahuje během pociťování rozporů, jež se nazývají soudem a omezeními (Dinim).

Vždyť tyto rozpory mohou zmizet pouze tehdy, pokud si je člověk přeje porazit a postavit proti nim Velikost Stvořitele. Ukazuje se, že jsou rozpory příčinou, která v člověku vyvolává projevování Velikosti Stvořitele. A to znamená: „A přehodil přes něho plášť svůj (Aderet).“ Člověk tudíž v důsledku všeho, čím prošel, vztahuje všechny Aderet Se’ar (rozpory) výlučně ke Stvořiteli, protože vidí, že mu Stvořitel dal tyto rozpory (Aderet) speciálně proto, aby díky nim obdržel Vyšší světlo.

Avšak člověk to může spatřit teprve poté, co se stane hoden obdržet Vyšší světlo, které se projevuje právě zásluhou rozporů a omezení, jež cítil na začátku. A vidí, že bez rozporů (Se’arot) a pádů by nebylo možné se otevřít Vyššímu světlu, protože „není Světlo bez Kli, touhy“. A proto člověk vidí, že veškerá Velikost Stvořitele, kterou postihl, mu byla odhalena jen díky rozporům, jež cítil na začátku. A v tom tkví smysl řečeného: „Veliký je Stvořitel na Svých výšinách,“ protože zásluhou Aderet⁶ je člověk odměněn Velikostí Stvořitele.

A proto je řečeno: „Velebení Stvořitele vychází z úst jejich.“ To znamená, že Jeho Velikost je odkrývána prostřednictvím nedostatků v duchovní práci,⁷ které člověka nutí se pozvedávat stále výš a výše. A bez pobízení by byl líný udělat sebemenší pohyb a přál by si ve svém stavu zůstat navždy.

Pokud však člověk klesne pod úroveň, na které by se podle svého předpokladu měl nacházet, dává mu to sílu bojovat proti pádu. Vždyť v tak hrozném stavu nemůže zůstat, nesouhlasí s tím, aby v něm setrvával! Proto je pokaždé povinen vynakládat úsilí, aby se z pádu dostal – a to ho nutí násobit Velikost Stvořitele. Avšak k tomu člověk naléhavě potřebuje získat Shora více síly, než má nyní, jinak zůstane v propadu.

Ukazuje se, že každé pocítění rozporů v člověku vyvolává uvědomění nevyhnutelnosti duchovního pozvednutí a ještě většího odhalení Velikosti Stvořitele. Dokud neodkryje všechna jména Stvořitele, nazvaná „třináct úrovní milosrdenství“. O tom je řečeno: „A starší bude sloužit mladšímu,“ a také: „Hříšník připraví a spravedlivý oblékne“ a „Bratru svému budeš sloužit.“

To znamená, že všechno otroctví, všechny rozpory, které vznikají v člověku jako překážky proti duchovnímu, se nyní jeví jako pravý opak, když se mu otevřelo Světlo Stvořitele a tyto překážky osvětluje. A chápe, že zrovna tyto překážky pomáhají a slouží člověku k odhalení Světla Stvořitele, protože právě překážky vytvořily místo pro naplnění Vyšším světlem. Tyto překážky se staly oděvem, do kterého se oděla Svatost. Proto je řečeno: „Hříšník připraví, a spravedlivý oblékne,“ vždyť to byly překážky, které se staly nádobou, místem Svatosti.

A nyní je možné pochopit, co bylo řečeno v Talmudu (Chagiga 15, 1): „Je hoden odměny – stal se spravedlivým: přijímá svoji část a část druhého v ráji. Není hoden – stal se hříšníkem: přijímá svoji část a část druhého v pekle.“

Míní se tím, že přijímá překážky a rozpory jiných lidí – tudíž celého světa. A proto je kolem člověka stvořen tak velký svět s množstvím lidí a každý má své myšlenky, názory. A všichni se nacházejí v jednom světě speciálně a výhradně proto, aby každý přijal myšlenky a názory všech ostatních. V tomto případě, když se člověk vrací ke Stvořiteli (dosl. činí pokání, hebr. Tšuva, תשובה), vyhrává zásluhou toho, že k sobě připojuje myšlenky a názory mnoha lidí. Vždyť pokud se chce sblížit se Stvořitelem, musí převážit sebe i celý svět, se kterým je spojen, na stranu zproštění viny, to znamená ospravedlňovat působení Stvořitele ve vztahu k sobě i k celému světu, protože je spojen s celým světem, s jeho myšlenkami a názory.

Proto je řečeno: „Zhřešil hříšník a přijal svoji část a část druhého v pekle.“ Když se ještě nacházel ve stavu „hříšník“, což se nazývá „zhřešil“, měl svou vlastní část rozporů a myšlenek, které jsou cizí duchovnímu. A navíc vzal na sebe cizí část hříchů, jež se přiřazují k peklu, neboť se spojil s myšlenkami všech lidí na světě.

Proto, když se poté stane spravedlivým, který „se stal hoden odměny“ – to znamená, že se vrátil ke Stvořiteli – ospravedlňuje tím sám sebe a svět a přijímá svoji část ráje a také část, která patří ostatním. Vždyť mu bylo uloženo přitáhnout Vyšší světlo, aby napravil špatné myšlenky všech lidí na světě, a poněvadž je všechny připojuje k sobě, musí je všechny ospravedlnit. A proto spravedlivý přitahuje Vyšší světlo navzdory protikladům celého světa. A třebaže celý svět ještě není schopen přijmout Světlo, které proň spravedlivý přitahuje, neboť k němu lidé ještě necítí přání (Kelim), spravedlivý pro ně však přesto tuto činnost vykonává.

Nicméně existuje pravidlo, že člověk, který vyvolal šíření Světla na Vyšších stupních, ho sám přijímá ve stejné míře, poněvadž byl příčinou tohoto jevu. Avšak neukazuje se v tom případě, že i hříšníci musí obdržet část Světla, které vyvolávají prostřednictvím spravedlivých?

Abychom to pochopili, je nutné především vyjasnit význam „losů osudu“ a proč existují dva losy: „jeden pro Stvořitele a druhý pro nečistou sílu“.

„Los“ je jednání výše rozumu, a proto jeden z nich dopadne k nečisté síle, o čemž je řečeno: „A udeřila bouře na hlavu nečestných.“ (Proroci, Jeremiáš) Vždyť je na tyto protiklady přitahováno Vyšší světlo, zásluhou čehož se násobí Velikost Stvořitele. Není to však zapotřebí hříšníkům, kteří chtějí přijímat jen podle svého rozumu. A když je zesíleno Světlo, které přichází na základě, jenž je výše rozumu, hříšníci ustoupí a zmizí. Proto hříšníci poskytují jediné – pomoc spravedlivým, aby přitáhli Velikost Stvořitele, díky čemuž budou poté hříšníci anulováni.

A o tom je řečeno: „Je hoden se stát spravedlivým, přijímá svoji část a část druhého v ráji.“ (Z toho je zřejmé, že se jedná pouze o to, co pomáhá zrealizovat nápravu, aby se odhalilo Vyšší světlo zásluhou dobrých skutků, a tehdy se tato činnost uchová ve Svatosti a on obdrží Světlo, které vyvolal ve Vyšším. A když nižší vytváří místo pro odění Světla, přijímá ze stavu, který vyvolal ve Vyšším. A protiklady a omezení zmizí. Vždyť na jejich místo přichází Velikost Stvořitele, která se odkrývá ve víře výše rozumu. Protiklady a omezení si však přejí odhalení výhradně uvnitř rozumu, proto se vytratí.) Avšak celý svět se svými cizími duchovními myšlenkami nutí spravedlivého přitáhnout Velikost Stvořitele a Světlo, které je tím vyvoláno, se zachová na účtu každého. A jakmile budou schopni toto Světlo přijmout, každý také obdrží to Světlo, které si vynutil přitáhnout Shora.

A v tom tkví smysl toho, co je uvedeno v Knize Zohar (část 15 a v Komenáři Sulam bod 33 s. 56): „Běžící pěšinka, která rozděluje vlasy,“ čili rozděluje pravou a levou stranu. V Jom Kipur byli dva obětní beránci⁸, což naznačuje „návrat ze strachu“ (Tšuva me-Jir’a, תשובה מיראה). A další los je za Purim a to je „návrat z lásky“ (Tšuva me-Ahava, תשובה מאהבה). Vždyť to bylo ještě před postavením Druhého chrámu a bylo nutné se vrátit z lásky. Ale nejprve bylo nutné pocítit nevyhnutelnost návratu, a proto jim byla poslána omezení a Se’arot (rozpory).

A z toho důvodu byla Shora Hamanovi dána moc, o čemž je řečeno: „Já postavím nad vás Hamana, aby vám vládl.“ A proto je napsáno, že „vrhl Haman kostky a určil osud“ v měsíci Adar. Adar se nazývá dvanáctým měsícem a na stejné číslo dvanáct poukazuje dvanáct volů, s nimiž oral Elíša. Dvakrát šest – a nastává měsíc Adar, což znamená tajemství Aderet Se’ar (vlasové pokrývky) čili největší omezení. A proto Haman věděl, že porazí národ Izraele; vždyť v měsíci Adar zemřel Mojžíš. Ale nevěděl, že se ve stejném měsíci Mojžíš narodil, o čemž je řečeno: „A ona spatřila, že syn je dobrý.“ (Exodus 2, 2)

Vždyť když překonají nejtěžší stav, dosahují největšího Světla nazvaného Světlo Velikosti Stvořitele. A v tom tkví tajemství „propletení drahých nití“ (Šeš Mašzar, שש משזר – z knihy Exodus, v kapitole o stavbě Svatostánku). To znamená, že když jsou hodni „běžící pěšinky, která rozděluje vlasy“, dvakrát šest (Šeš Šeš, שש), vzniká „propletení“ (Maš-Zar, מש־זר), což značí, že „se vzdaluje cizinec“ (Maš Zar, ומש זר), nečistá síla (Sitra Achra). Takže mizí a odchází cizinec neboli nečistá síla, protože již splnila svou roli.

Znamená to, že všechny rozpory a omezení byly dány pouze pro odhalení Velikosti Stvořitele. Proto Jákob, který se narodil „hladký, bez vlasů“, nemohl odhalit Velikost Stvořitele, neboť pro takové odhalení neměl žádný důvod; necítil, že je to nezbytné. A Jákob nemohl získat požehnání od Izáka, poněvadž neměl Kelim. Vždyť „není Světlo bez Kli“. A tak ho Rebeka naučila oblékat oděv Ezaua.

A proto je o něm řečeno: „A rukou se držel za patu Ezaua.“ To znamená, že neměl žádné „vlasy“ (rozpory), vzal si je však od Ezaua. A Izák to viděl a řekl: „Ruce jsou Ezaua,“ ačkoli „hlas je Jákobův.“ To znamená, že se Izákovi líbila tato náprava Jákoba, díky níž získal Kelim pro obdržení požehnání.

Právě z tohoto důvodu nezbytně potřebujeme tento svět, kde je takové množství lidí, aby se každý naplnil touhami všech ostatních. A tehdy v sobě každý jednotlivý člověk nese myšlenky a touhy celého světa, a proto se nazývá „člověk – to je celý malý svět“.

A pokud si dosud „nezasloužil“, tak „v pekle dostává svůj podíl i to, co mají dostat všichni ostatní“, tudíž se spojuje s peklem celého světa. A navíc, jestliže nenapravil peklo, které náleží ostatním, čili všechny hříchy, které k sobě připojil z celého světa, třebaže částečně napravil své peklo – ještě to není považováno za nápravu a jeho stav se nenazývá dokonalý.

A z toho je zřejmé, že ačkoli byl sám Jákob „hladký, bez vlasů“, přesto „se rukou držel za patu Ezaua“ – tudíž si od něho zapůjčil „vlasy“. A když se stal hoden jejich nápravy, obdržel část patřící bratru v ráji – pocítil míru velikosti Vyššího světla, které přijal kvůli nápravě těchto „vlasů“ – cizích myšlenek celého světa. A stal se hoden této odměny v době, kdy celý svět sám o sobě toto Světlo nemůže přijmout, poněvadž na to ještě není připraven.

A z toho je pochopitelná podstata sporu mezi Jákobem a Ezauem. Když Ezau řekl: „Mám dost,“ Jákob odpověděl: „Mám všechno“ čili „dvakrát šest“, což znamená „uvnitř rozumu“ jakožto protiklad k „výše rozumu“ nebo také touhu po potěšení jako protiklad ke Světlu spojení. Ezau řekl: „Mám dost,“ což je Světlo, které vchází do přijímajících Kelim uvnitř rozumu. Avšak Jákob řekl, že má všechno, tudíž dvě složky: používání přijímajících Kelim a také Světlo splynutí se Stvořitelem.

A v tom tkví podstata Erev Rav (ערב רב) – velikého posunu národů, jež se spojily s Jisra’elem při útěku z Egypta. A pak tito lidé zhotovili zlaté tele a řekli: „Zde On – Bůh tvůj, Jisra’eli!“ „Zde“ (Ele, אלה, dosl. tito) bez Mi (מי, kdo). To znamená, že se chtěli připojit pouze k Ele, bez Mi a nepřáli si je oba společně. Vždyť Ele spolu s Mi tvoří jméno Elokim (אלהים, Stvořitel). Nechtěli však zároveň „dost“ a „všechno“.

A to naznačují cherubové nazvaní Kravija a Patia.⁹ Jeden anděl stojí na konci a znamená „dost“ a druhý anděl stojí na druhém konci a znamená „všechno“. A v tom tkví smysl řečeného: „A slyšel Mojžíš hlas, který s ním rozmlouval z krytu Archy úmluvy, z prostoru mezi dvěma cheruby.“ (Numeri 7) Ale jak je to možné? Vždyť jsou to dva póly, které jsou navzájem opačné. A navzdory všemu ze sebe člověk musí učinit Patia (v překladu: blázen) a tak to přijmout, což se nazývá „výše rozumu“. A přestože nechápe nic z toho, co mu říkají, stejně to dělá.

Co se týče „všeho“, jež se nazývá „výše rozumu“, člověk se tam musí snažit pracovat s radostí. Vždyť díky radosti se odhaluje skutečná míra „všeho“. A jestliže se člověk neraduje, je smutný, že nemá radost. Ale vždyť nejdůležitější v práci je odhalit radost z toho, že pracuje ve víře výše rozumu. Z toho důvodu se musí rmoutit kvůli tomu, že nepociťuje radost z práce.

A o tom je řečeno: „Ten, jehož srdce touží (pracovat pro Stvořitele).“ (Exodus, Šemot 25) To znamená, že cítí bolest a utrpení z toho, že v duchovní práci necítí radost, o čemž je řečeno: „Za to, že jsi nesloužil Stvořiteli s radostí a s veselým srdcem, když jsi měl všeho hojnost,“ (Deuteronomium 28) a zahodil „všechno“ a vzal si jen „dost“. A proto klesal stále níž a níže, dokud neztratil vše, co měl, a nezůstalo mu ani „dost“. Ale pokud má člověk „všechno“ a raduje se, ve stejné míře je hoden mít i „dost“.

A proto je proroky řečeno o „ženách oplakávajících Tamuz“ (Ezechiel 8). Raši vysvětluje, že vykonávaly práci pro modly a spadl jim do oka kousek olova. Snažily se ho roztavit, aby vytekl z očí. A plakaly, protože necítili radost; vždyť jejich oči byly plné popela. Popel, prach, znamená Bchinu Dalet, tedy Malchut, Království Nebeské – víru výše rozumu. A tato vlastnost je rovna prachu – to znamená, že nemá v očích člověka žádnou důležitost. A ten, kdo vykonává tuto práci, ochutnává pachuť prachu, protože ji vnímá jako naprosto nedůležitou přesně jako prach.

A „oplakávají ženy Tamuz“, tavíce tuto práci pro modly, aby od žáru vyšel popel z olova. A to znamená, že pláčou pro práci, která jim ukládá věřit výše rozumu v řízení Stvořitele – dobrého a vytvářejícího dobro – v té době, kdy uvnitř rozumu vidí v Jeho řízení naprostý protiklad. A toto je Svatá práce. A chtějí vyzískat popel čili práci ve víře výše rozumu, která se nazývá popel. Oči, jež znamenají „zrak“, naznačují jasné vnímání vlády Stvořitele, kterou chce člověk přijmout uvnitř rozumu, a to se nazývá modlářstvím.

A je to podobné člověku, který dokáže z hlíny obratně vytvářet džbány a nádoby, tedy hrnčíři. A posloupnost práce je taková, že nejprve musí vyválet z hlíny koule a potom v těchto koulích vytlačit otvory. A když jeho malý syn vidí, co jeho otec dělá, křičí: „Tati, proč ničíš koule!“ A syn nerozumí, že to nejdůležitější v práci otce je dělat otvory. Vždyť jenom otvor se může stát přijímací nádobou. Ale syn chce naopak zakrýt otvory, které jeho otec udělal v koulích.

Jedná se o to, že tento popel, který se nachází v očích, zakrývá člověku zrak a ať by se díval jakýmkoliv směrem, vidí nedostatky ve Vyšším vedení. A právě to v něm vytváří Kli, ve kterém může odhalit jiskry nezištné lásky, která nezávisí na žádných podmínkách a která se nazývá radost z Přikázání.

A o tom je řečeno: „Jestliže by mu nepomohl Stvořitel, nic by nedokázal.“ To znamená, že pokud by mu Stvořitel tyto myšlenky neposlal, nebyl by schopen dosáhnout žádného pozvednutí.