„Hřích nezruší Přikázání a Přikázání nezruší hřích.“ Duchovní práce člověka spočívá v tom, aby kráčel správnou cestou, ale nedovolí mu to jeho zlý počátek. A je nutné vědět, že člověk není povinen ze sebe zlo vymýtit – to je naprosto nemožné. Zlo je zapotřebí pouze nenávidět, jak je řečeno: „Vy, kteří milujete Stvořitele, musíte nenávidět zlo!“ A nutná je pouze nenávist ke zlu, protože nenávist rozděluje ty, kteří si byli předtím blízcí.
Proto zlo samo o sobě neexistuje. A existence zla závisí na lásce k dobru a nenávisti vůči zlu. Když člověk chová lásku ke zlu, tak padá do sítě zla. Ale jestliže zlo nenávidí, osvobozuje se zpod jeho vlivu a zlo tudíž nemá žádnou možnost nad člověkem vládnout. Ukazuje se, že stěžejní práce člověka nespočívá v práci nad samotným zlem, ale v lásce, nebo v nenávisti k němu. A proto hřích vede k dalšímu hříchu.
Ale proč za trest člověku dávají, aby spáchal ještě jeden přestupek? Vždyť když člověk padá z té úrovně své duchovní práce, na které byl, je nutné mu pomoci, aby se pozvedl. A tady vidíme, že mu Shora přidávají překážky, aby se propadl ještě níže než poprvé – při svém prvním prohřešení.
Je to Shora děláno úmyslně: aby člověk cítil nenávist vůči zlu, přidávají mu zlo, aby pocítil, nakolik ho prohřešení oddálilo od duchovní práce. A přestože litoval a kál se z prvního přestoupení, lítost a pokání byly stále nedostačující k tomu, aby se v něm projevila nenávist vůči zlu. Proto hřích vede ke hříchu, kterého člověk pokaždé lituje, a každá lítost plodí nenávist vůči zlu tak dlouho, dokud nevznikne taková míra nenávisti vůči zlu, že se úplně osvobodí a vzdálí se od zla, protože nenávist vyvolává oddálení.
Ukazuje se, že pokud člověk odkrývá takovou míru nenávisti vůči zlu, která ho přivede k oddálení se od zla, a on již nepotřebuje, aby hřích vyvolával další hříchy, získá tímto způsobem čas. A namísto nenávisti ke zlu dospěje k lásce ke Stvořiteli. A proto je řečeno, že „ti, kteří milují Stvořitele, nenávidí zlo“. Vždyť zlo jenom nenávidí, avšak zlo bude stále existovat na svém místě – pouze je nutné ho nenávidět.
A vyplývá to z řečeného: „Vždyť nepatrně jsi Ty snížil člověka před anděly.“ Proto řekl Had: „A budete jako Bohové, kteří poznali dobro a zlo.“ To znamená, že člověk vynakládá úsilí, aby podobně jako Stvořitel pochopil všechny způsoby Vyššího řízení. Ale o tom se říká: „Domýšlivost člověka ho ponižuje,“ protože chce vše pochopit svým zvířecím rozumem. Jestliže nechápe, cítí se ponížen.
Jde o to, že když v sobě člověk cítí touhu něco vědět, je to známka toho, že se musí dozvědět, co si přeje. A pozvedne-li se nad své vlastní chápání a namísto úsilí poznat požadované přijímá všechno vírou výše rozumu, je to lidmi pokládáno za největší ponížení. Ukazuje se, že čím silnější je jeho potřeba více vědět, tím více se cítí ponížený, jestliže přijímá víru výše rozumu.
To je důvod, proč je o Mojžíšovi řečeno (Numeri 12, 3), že byl skromný a trpělivý – to znamená, že cítil utrpení z ponížení v plné míře.
A proto je řečeno, že Adam před hříchem jedl plody Stromu života a nacházel se v dokonalosti, avšak nemohl se pozvednout nad svou úroveň, protože ve svém stavu necítil žádný nedostatek. A proto nemohl odkrýt jména Stvořitele. Z tohoto důvodu bylo nevyhnutelné jeho prohřešení, „hrozné pro celé lidstvo“, když ochutnal plod ze stromu Poznání dobra a zla, na základě čehož ztratil veškeré Vyšší světlo a byl nucen začít pracovat nanovo.
A o tom je řečeno, že byl vyhnán z Rajské zahrady. Poněvadž, jestliže po hříchu ochutná ze Stromu života (což znamená vnitřní část světů), bude žít navěky – tudíž zůstane navždy ve svém nenapraveném stavu. Vždyť ve svém hříšném stavu nebude pociťovat žádný nedostatek. Aby byla člověku dána možnost v sobě odkrýt všechna jména Stvořitele (pociťování Vyššího světla), která se odkrývají nápravou dobra a zla, bylo nutné, aby Adam ochutnal ze Stromu poznání.
Je to podobné člověku, který chce dát příteli obsah celého sudu vína. Ale přítel má jen malou sklenici. Co tedy udělá hostitel? Naplňuje malou sklenici svého přítele, kterou on odnáší domů a vyprázdní ji do svého vlastního sudu. Vrací se znovu a opakuje se stejný proces, dokud se veškerý obsah sudu hostitele nepřemístí do jeho sudu.
A ještě jsem slyšel podobenství o dvou přátelích, z nichž jeden byl král a druhý chudák. Když chudák uslyšel, že se jeho přítel stal králem, šel k němu a vyprávěl mu o své trudné situaci. A král mu dal dopis pro svého pokladníka s pokynem, že si během dvou hodin může vzít tolik peněz, kolik si bude přát. Chudák přišel k pokladníkovi s malým hrnkem, vešel dovnitř a naplnil jej penězi.
A když vyšel ven, služebník udeřil do hrnku a všechny peníze spadly na zem. A tak se to pokaždé opakovalo. A chudák naříkal: „Pročpak to dělá?!“ Nakonec však služebník řekl: „Všechny peníze, které sis nabral, jsou tvoje! Můžeš si je vzít s sebou. Vždyť jsi neměl nádobu (Kelim), aby sis z pokladnice vzal dostatek peněz.“ Proto byl vymyšlen takový úskok.