Rabaš

Jména a názvy v duchovním

(Někdy se duchovní nazývá duše)

Článek 13, 1984

Je třeba pochopit, proč se duchovní v hebrejštině nazývá dvěma slovy, které označují „duši“: Nešama, jak je řečeno: „tělo a duše“, nebo Nefeš, jak je řečeno: „miluj Stvořitele celým svým srdcem a celou svou duší."

Obvykle když mluvíme o duchovním konceptu, máme na mysli jeho nejvyšší úroveň – Nešama, aby člověk věděl, že to pro něj byla připravena vysoká úroveň zvaná Nešama. To v jeho srdci vyvolává touhu dosáhnout ji a člověk přemýšlí, proč to ještě neudělal. V důsledku toho dochází k závěru, že jediné, co nám k duchovnímu porozumění chybí, je potřeba podobnosti vlastností.

Tělo se rodí s egoistickou povahou, čímž se svými vlastnostmi liší od Stvořitele, který je námi vnímán výhradně jako Dárce. Člověk tedy musí své tělo očistit a dosáhnout podobnosti vlastností, aby i on chtěl jednat pro odevzdání. Díky tomu bude mít příležitost dosáhnout této vysoké úrovně zvané Nešama. V důsledku toho kabala vždy pracuje s pojmy „tělo“ a „duše“ [Nešama].

Na druhou stranu pokud mluvíme o pořadí práce, pak na úroveň těla navazuje úroveň Nefeš. Proto je řečeno: „Miluj Stvořitele celým svým srdcem a celou svou duší.“ Nefeš je druhou úrovní, následuje po těle. Proto je nejprve řečeno: „celým srdcem“ a potom: „celou duší“. Jinými slovy, to, co člověk má, musí být připraven odevzdat Stvořiteli. Později, když dosáhne vyšší úroveň zvanou Ruach [duch] a potom úroveň Nešama, musí být připraven odevzdávat Stvořiteli. Prostě věta začíná první úrovní, která následuje po těle.

To znamená, že všechno, co člověk má, musí být připraven odevzdat Stvořiteli. Tedy nedělá nic pro svůj vlastní prospěch, ale vše je ve prospěch Stvořitele. Všechny jeho činy jsou tedy zaměřeny pouze na odevzdání a on sám není brán v úvahu – naopak, vše je pro dobro Stvořitele.

Nyní jsou objasněna slova knihy Zohar (Teruma, str. 219, bod 479 v komentáři Baal Ha-Sulama): „Je řečeno: ‚celou svou duší‘. Neměl jsi právě říct ‚svou duší‘? Co znamená ‚celou svou duší‘? Proč je řečeno ‚celou‘? Odpověď: Tato slova zahrnují pojmy Nefeš, Ruach a Nešama. ‚Celou duší‘ – znamená vše, za co se tato duše drží [Nefeš]“.

Z toho vidíme: v souladu s knihou Zohar nám slovo „celou“ přidané k Tóře má naznačit, že Ruach a Nešama jsou také zahrnuty do kategorie Nefeš. Text záměrně začíná kategorií Nefeš, protože právě tato kategorie následuje po kategorii těla. Na druhou stranu, pokud jde o duchovní obecně, pak tomu říkáme Nešama, jak je řečeno: „a vdechl mu do nozder duši života“.

Abychom dosáhli stadia NaRaN [Nefeš, Ruach, Nešama], musíme jít cestou odevzdání a pokusit se vymanit ze sebelásky. To se nazývá „cesta pravdy“, protože když po ní půjdeme, budeme schopni pochopit pravou vlastnost, která je ukryta ve Vládě Stvořitele, který se k nám chová jako Dobrý a Tvořící dobro.

O tom je řečeno: „pečeť Stvořitele je pravda“. To znamená, že na konci práce Stvořitele, to jest Jeho práce na stvoření světů, určených přinést dobro Jeho stvořením, musí člověk dosáhnout skutečné kvality Stvořitele. Aby člověk věděl: že dosáhl své dokonalosti poté, co pochopil Vládu Stvořitele jako Dobrého a Tvořícího dobro, když má všechno dobro. A také musí vidět, že všechno dobro bude i pro ostatní. Jinými slovy, člověk uvidí, že všichni mají všechno dobro.

V „Předmluvě k Učení Deseti Sfirot“ (Bod 150) je o tom řečeno: „Čtvrté stadium lásky je nezávislá a věčná láska. Neboť poté, co člověk naklonil k ospravedlnění také celý svět, láska se stává věčnou a absolutní. A už si nikdy nebude možné představit žádné zakrytí nebo skrytí, protože existuje místo absolutního odhalení podle zásady: „Tvůj Učitel se již nebude více skrývat a tvé oči uvidí svého Učitele.“ Koneckonců člověk již zná všechny činy Stvořitele se všemi stvořeními, v kategorii pravého Řízení, odhalující se z Jeho jména: Dobrý a Tvořící dobro vůči dobrým i zlým.

Pokud tedy člověk dosáhl konečné dokonalosti, pak dosahuje svého skutečného stavu. Tomu však předchází řada stupňů. V „Předmluvě k Učení deseti sfirot“ (Bod 63) je o tom řečeno, že „prvním stupněm je návrat z bázně“: „První stupeň dosažení odhalení, to jest pochopení a pocítění řízení odměnou a trestem – je, když Znalec tajemství svědčí o člověku, že se ke své hlouposti už nevrátí. A to se nazývá „návrat z bázně“, když se pro něj zlomyslné úmysly stanou přestupky. A člověk je nazýván „nedokončeným spravedlivým“. A také se nazývá „střední“.

Tomu, že člověk kráčí cestou odevzdání, předchází ještě další znamení – stav popírání.

Jinými slovy, člověk vidí, že jeho stav je nyní horší, než byl předtím, než začal následovat cestu odevzdání. Předtím se cítil blíže k dokonalosti, ale když se vydal na cestu odevzdání, cítí, že se od dokonalosti vzdálil.

Existuje však známé pravidlo: „při odevzdání pozvedají, ne snižují.“ Pokud ano, vyvstává otázka: proč nyní, když postupuje cestou odevzdání, člověk cítí, že jde nazpět, a ne vpřed, jak by měl, kdyby se pohyboval správným způsobem – nebo alespoň nesestupoval z předchozí úrovně?

Odpověď zní, že prázdnota musí předcházet bytí. Nejprve potřebujete nádobu [Kli], pocit nedostatku, a pak je tu příležitost tento nedostatek naplnit. A proto musí člověk zprvu jít dopředu a pokaždé se víc přiblížit k pravdě.

Pokaždé, když člověk postupuje dopředu a hodnotí svůj stav, vidí, že je ponořen do sebelásky. A pokaždé si musí ještě více uvědomit, jak odporný je egoismus, protože je to on, kdo nám brání dosáhnout dobra a potěšení, které pro nás Stvořitel připravil, a právě on, jak je známo, nás odděluje od Stvořitele.

Je tedy jasné: když člověk věří, že se vrací zpět, když se vydal na cestu odevzdání, musí vědět, že tomu tak není. Naopak, jde kupředu k pravdě.

Dříve, když jeho práce nebyla založena na cestě odevzdání a víry, byl člověk daleko od toho, aby viděl pravdu. Nyní musí cítit zlo uvnitř sebe. O tom je řečeno: „nebude v tobě cizí bůh“. A mudrci řekli: „Co je cizí bůh v člověku? To je zlý počátek.“ Jinými slovy, egoistická touha v člověku je jeho zlem.

Teprve když už člověk došel k poznání zla, může ho začít napravovat. V souladu s tím dokud člověk nepochopí své zlo natolik, že je již nemůže dále snášet, nemá co napravovat. Tímto způsobem opravdu došel v odevzdání tak daleko, aby uviděl svůj skutečný stav.

Když člověk své zlo vidí do takové míry, že ho neunese, začíná hledat cestu ven. Jediným způsobem pro člověka z Jisra’el je obrátit se ke Stvořiteli, aby mu On otevřel oči a srdce a naplnil ho vyšší hojností. Mudrci o tom řekli: „Tomu, kdo se přichází očistit, pomáhají.“

Když člověk obdrží pomoc od Stvořitele, pak jsou všechny nedostatky naplněny Jeho světlem. A pak se člověk začíná pozvedat po stupních odevzdání. Neboť pocit nedostatku je v něm již připraven – díky tomu, že uviděl svůj skutečný stav. A tak má nyní příležitost přijmout dokonalost.

A pak se člověku odhaluje, jak každý den ve své práci jde výš a výš.

Vždy je však třeba probouzet to, co je srdcem zapomenuto a co je nutné k nápravě srdce – lásku k přátelům, jejímž cílem je dosáhnout lásky k bližnímu. Pro srdce zvané „sebeláska“ je to nepříjemné. A proto, když se koná setkání přátel, je třeba si připomenout a vznést tuto otázku. Jinými slovy, každý si klade otázku: Jak jsme postoupili v lásce k bližnímu? A co jsme udělali pro to, abychom si zajistili postup k ní?