Je řečeno: „Dokud nepřivanul den a nerozprchly se stíny…“ (Píseň písní, kapitola 2) A je třeba pochopit, jaké „stíny“ jsou v duchovní práci a proč existují dva stíny. Jde o to, že když člověk necítí podstatu řízení Stvořitele, neuvědomuje si, že On vládne světu dobrem a pro blaho, a jeho stav je definován jako tma, která je vytvořena ze stínů, jež skrývají slunce. A jako fyzický stín, který zakrývá slunce, ho není schopen nějakým způsobem ovlivnit a nezabrání slunci, aby zazářilo ve své plné síle, také člověk, který necítí řízení Stvořitele, nemůže nijak změnit to, co se děje Nahoře. A Nahoře vše zůstává nezměněno, jak je psáno: „Já jsem své HaVaJaH (יהוה) nezměnil.“
Všechny změny nastávají pouze v přijímajících. A v tomto stínu, tedy v tomto ukrytí, je možné rozlišit dva druhy. Prvním z nich je, když má člověk ještě možnost se s temnotou a s ukrytím vypořádat, ospravedlnit Stvořitele a modlit se k Němu, aby mu otevřel oči a dovolil mu pochopit, že veškeré ukrytí k němu přichází od Něho. To znamená, že to Stvořitel koná pro něho, aby Ho mohl požádat o pomoc a zatoužil se s Ním sloučit. Vždyť pouze pomocí utrpení, když nyní přijímá od Stvořitele ukrytí a utrpení, nakonec využije známý prostředek a znásobí svou modlitbu. A bude prosit Stvořitele o pomoc a záchranu ze stavu, ve kterém se ocitl. To znamená, že v tomto stavu stále ještě věří ve Stvořitele a v Jeho řízení.
Druhý spočívá v tom, že již nemůže posílit svoji víru a říci, že všechna utrpení a rány, jež cítí, pocházejí od Stvořitele, aby mu umožnil pozvednutí na následující stupeň. A tehdy, chraň Bůh, může vstoupit do stavu nevíry, protože nemůže uvěřit v řízení Stvořitele, a samozřejmě se také nebude moci ke Stvořiteli modlit a požádat ho o pomoc. Ukazuje se, že existují dva druhy stínů a v tom smyslu je řečeno: „A rozprchly se stíny,“ což znamená, že stíny zmizely ze světa.
Stín Klipy znamená: „Jiný bůh je neplodný a nepřináší ovoce.“ Kdežto o Svatém stínu je řečeno: „Prahnul jsem po stínu Jeho, seděl jsem v něm a jeho ovoce bylo sladké.“ To znamená, že všechna ukrytí a utrpení přicházejí k člověku na základě vůle Stvořitele proto, aby se z nich vymanil vírou výše rozumu. A pokud má sílu říci, že to vše nastavuje Stvořitel jemu ku prospěchu. Vždyť jakmile může začít pracovat pro odevzdání, a nikoliv pro sebe, přichází k člověku porozumění a on věří, že Stvořitele těší právě ta práce, která je zcela postavena na víře výše rozumu. A člověk již více neprosí Stvořitele, aby stíny odešly z tohoto světa, ale říká: „Vidím, že Stvořitel chce, abych pro Něho pracoval právě takto – vírou výše rozumu.“ A pak ať již by dělal cokoliv, řekne: „Samozřejmě Stvořitele taková práce těší! A tak mi nezáleží na tom, že pracuji při ukrytí Stvořitele.“ Vždyť chce pracovat ve prospěch odevzdání, to jest pro radost Stvořitele. Proto nenachází na této práci nic špatného, když cítí, že se Stvořitel před ním skrývá a že ze své práce nezískává potěšení. Naopak, člověk souhlasí s řízením Stvořitele – tedy souhlasí celým srdcem a duší s tímto pociťováním reality Stvořitele, kterou mu Stvořitel během této práce chtěl dát. Neboť nehledí na to, čím by se mohl potěšit sám, ale hledá, čím může potěšit Stvořitele. A ukazuje se, že mu takový stín přináší život.
O tom je řečeno: „Po stínu Jeho jsem prahnul.“ To znamená, že člověk chce dosáhnout takového stavu, aby byl schopen určitého překonání vírou výše rozumu. A pokud se to nesnaží dělat v podmínkách ukrytí, kdy má stále ještě možnost se modlit a prosit Stvořitele, aby ho přiblížil, nýbrž od této možnosti upouští, pak mu posílají dvojnásobné ukrytí, ve kterém se již ani nemůže modlit. A příčinou toho všechno je hřích, protože nesebral veškerou svou sílu, aby se obrátil ke Stvořiteli s modlitbou, a proto poklesl do takové nízkosti. Ocitne-li se však v takovém stavu, Nahoře se nad ním slitují a znovu mu ještě jednou Shora pošlou probuzení a on opět začne stejný kruh od samého začátku, dokud se nakonec neposílí ve víře, a tehdy Stvořitel slyší jeho modlitbu, přibližuje ho k Sobě a přivádí ho zpátky ke Zdroji.