Rabaš
Článek 16, 1985
Je psáno: "A čím více ho vyčerpávali, tím více se množil a rozmáhal, takže měli strach ze synů Izraele" (Exodus 1:12). Význam slov "čím více ho vyčerpávali" je, že se budou množit a šířit v té míře, v jaké jsou trápeni. Zdá se, jako by šlo o podmínku - že v díle nemůže dojít k rozmnožení a rozšíření, dokud nebude nejprve základ utrpení.
Abychom však výše napsanému porozuměli, musíme znát svůj základ, tedy vědět, co je naší podstatou. Jak je vysvětleno v úvodu, je to pouze naše vůle přijímat. A jistě, když vůle přijímat naplní své přání, toto naplnění se nepovažuje za práci, neboť prací se rozumí to, za co je člověk odměněn.
Jinými slovy, práce je činnost, které by se člověk rád vyhnul, a dělá ji jen proto, že nemá na výběr, protože chce získat nějakou odměnu. Odměna je chápána jako to, po čem touží, a jeho jedinou touhou a přáním je právě ona odměna. Opravdová touha znamená, že se tato odměna dotýká jeho srdce tak hluboce, že si říká: "Raději zemřu, než abych žil, když ji nemohu získat." Z toho vyplývá, že pokud nemá žádné trápení nebo bolest z toho, že nemá to, po čem touží, nepovažuje se to za touhu. A jeho touha se měří rozsahem jeho utrpení.
Z toho vyplývá, že chceme-li získat nějaké uspokojení, musíme nejprve pocítit nedostatek. Je tomu tak proto, že bez Kli [nádoby] není světla a nikdo ji nemůže ničím naplnit, pokud není nedostatku. Například nelze jíst bez chuti k jídlu, nebo si užívat odpočinku bez únavy.
Člověk tedy netrpí proto, že ho Egypťané v jeho těle trápí. Ale trpí pouze tehdy, když je nechce poslouchat a přeje si jít cestou, která se jim nelíbí. Kořen přijímání v člověku se nazývá "sebeláska" a ta je považována za "Egypt". Existuje mnoho národů, které se obecně nazývají "sedmdesát národů", které jsou opakem Kduša [svatosti], což je sedm Sfirot, kde každá Sfira [jednotné číslo od Sfirot] se skládá z deseti. Odtud číslo sedmdesát národů. A také každý národ má svou vlastní jedinečnou touhu.
Klipa [slupka] Egypta je obecná Klipa. Je to místo, kam dopadly jiskry Kduša, které musel izraelský lid, který byl v Egyptě, napravit. Nejprve tedy musí přijít bolest a trápení, že se synům Izraele nepodařilo dostat se z moci Egypťanů, jak je psáno: "Synové Izraele vzdychali kvůli práci a volali, a jejich volání se vzneslo k Bohu kvůli práci. A Bůh vyslyšel jejich nářek."
Měli bychom být přesní, pokud jde o slova "kvůli práci", která jsou napsána dvakrát. Měli bychom vysvětlit, že všechny nářky byly z práce, což znamená, že nemohli pracovat pro Stvořitele. Jejich utrpení totiž pramenilo z toho, že kvůli Klipě Egypta nemohli práci, kterou vykonávali, udělat pro Stvořitele. Proto je dvakrát napsáno "kvůli práci".
1) Všechny nářky nebyly proto, že by jim něco chybělo. Chyběla jim jen jedna věc, což znamená, že si nepřáli žádný nadbytek ani odměnu. Jejich jediným nedostatkem, pro který cítili bolest a utrpení, bylo to, že nemohli pro Stvořitele nic udělat. Jinými slovy, přáli si, aby se líbili Stvořiteli, a ne sobě, ale nemohli. A to je trápilo. Tomu se říká, že by chtěli trochu uchopit duchovnost.
2) Druhé "kvůli práci", nás učí, že "a jejich volání vystoupilo k Bohu", totiž, že Bůh vyslyšel jejich sténání, protože žádali jen o práci. A z toho plyne druhé "kvůli práci". Ukazuje se, že celé vyhnanství, které pociťovali, bylo jen proto, že byli pod nadvládou Klipy Egypta a nemohli nic dělat, aby to činili jen kvůli odevzdávání.
V Zoharu (Exodus, bod 381 v Sulamově komentáři) se píše: “Rabi Jehuda řekl: 'Pojď a uvidíš, že je to tak, jak řekl rabi Jéšua ze Sachninu: 'Dokud jejich ministr vládl nad Izraelem, nebylo slyšet volání Izraele. Když jejich ministr padl, píše se: 'Egyptský král zemřel', a hned nato: 'Synové Izraele naříkali kvůli práci, plakali a jejich volání se vzneslo k Bohu kvůli práci'. A tak se stalo. Do té doby však nebylo jejich volání vyslyšeno.”
Z tohoto důvodu můžeme říci, že pokud není čas svrhnout egyptského ministra, nemají na výběr, aby činili pokání a mohli vyjít z vyhnanství. Říká (Exodus, bod 380 v Sulamově komentáři): “V těch mnoha dnech”. “Mnoho”odkazuje na pobyt Izraele v Egyptě, to znamená, že nastal konec. A protože jejich vyhnanství bylo ukončeno, o čem to vypovídá? “Egyptský král zemřel”. Co to znamená? Znamená to, že ministr Egypta byl svržen ze své výšky a padl ze své pýchy. Proto se o něm píše: “Egyptský král zemřel”, protože pád je pro něj považován za smrt. Jako když egyptský král, tedy jejich ministr, padl, Stvořitel si vzpomněl na Izrael a vyslyšel jejich prosby.
Zohar se ptá na verš: "V tvém soužení, když tě to všechno postihne" (Deuteronomium 4). Znamená to, že předtím, než se vše odehraje, není možné dosáhnout dokonalosti. Tím dáváte smysl a ospravedlnění toho, že vše, čím musí člověk projít, může být prožito skrze utrpení a to se neměří ani časem, ani množstvím utrpení - pouze mírou pocítění. (viz Zohar).
Můžeme to pochopit prostřednictvím alegorie. Pokud člověk vykoná práci v hodnotě jednoho kilogramu, což je tisíc gramů utrpení, i za to přijde odměna. Jak říkali naši mudrci: "Odměna odpovídá bolesti." To znamená, že práce, kterou by měl člověk vynaložit, než dostane odměnu, je proto, že není světla bez Kli, protože není naplnění bez nedostatku. A práce, kterou člověk vynaloží, je předpokladem pro přijetí potřeby, aby v ní poté mohl přijmout naplnění.
Řekněme, že tato osoba může dávat tisíc gramů nedostatku s přestávkami, což jsou rozdíly v množství a kvalitě. Člověk se může snažit deset minut denně, což znamená litovat své vzdálenosti od Stvořitele. Nebo může litovat své vzdálenosti od Stvořitele deset minut týdně, či deset minut měsíčně.
Podobné je to s kvalitou jeho utrpení, když si uvědomí, že je vzdálen od Stvořitele. I když ho to bolí, není to tak strašné a jsou věci, které ho bolí víc. Věci, po kterých touží. Ukazuje se, že i v kvalitě musí člověk skládat účty. Člověk má tedy možnost volby, i když musí prožít celý proces práce a trápení až do konce, dokud nedospěje do stavu: "A navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, a budeš naslouchat Jeho hlasu".
Člověk má tedy možnost volby. Zkrátit dobu procesu utrpení, v důsledku prodlužování času, kterému se, jak jsme řekli, říká "kvantita", a přidat na kvalitě. Což je pocit utrpení z toho, že je vzdálen od Stvořitele.
Měli bychom však vědět, že je velký rozdíl mezi kvantitou a kvalitou práce. Pokud jde o kvantitu času, člověk si může svůj rozvrh, tedy množství času, které si vyčlení, uspořádat i z donucení. To znamená, že i když si tělo nepřeje sedět po celou dobu lekce, pro kterou se rozhodlo, musí sedět několik minut nebo hodin a litovat, že je vzdáleno od Stvořitele. Pokud má silnou touhu a není slabé povahy, může sedět a dodržovat rozvrh, který si sám stanovil, protože se jedná o čin a u činů může člověk dělat věci z donucení.
S kvalitou je to však velmi obtížné, protože člověk se nemůže přinutit, aby cítil něco jiného, než cítí. Pokud prozkoumává své pocity bolesti a utrpení z toho, že je vzdálen od Stvořitele, dojde někdy do stavu, kdy je mu to jedno. V té chvíli neví, co má dělat, protože nemůže změnit to, jak se cítí, a pak je zmatený.
To způsobuje prodlužování vyhnanství, protože je pro nás těžké poskytnout potřebné množství, natož kvalitu. A když začne zkoumat kvalitu nedostatku, vidí, že necítí žádnou bolest, že je zdánlivě nevědomý, bezcitný. A přestože vzdálenost od Stvořitele znamená nemít život, nebolí ho, že nemá život. Pak mu nezbývá, než se modlit ke Stvořiteli, aby mu dal nějaký život. Takže pocítí, že je vážně nemocný a potřebuje vyléčit duši.
A někdy se člověk dostane do stavu, kdy je na tom tak špatně, že už nemá sílu se za to ani modlit. Spíše je ve stavu naprosté lhostejnosti. Tomu se říká "být v neživém stavu", což znamená, že je zcela nehybný.
V tomto stavu mu může pomoci pouze společnost. Jinými slovy, pokud přijde mezi přátele a nijak je nekritizuje, zkouší, zda i oni mají stejné překážky a myšlenky, ale překonali je, nebo jen nemají zájem o sebereflexi, a proto se mohou věnovat Tóře a Micvot. Jak může být jako oni?
V té době nemůže od společnosti získat žádnou pomoc, protože s ní nemá vůbec žádný Dvekut [přilnutí], protože jsou příliš malí na to, aby byli jeho přáteli. Proto na něj přirozeně nemají žádný vliv.
Na druhou stranu člověk nesmí přijít mezi své přátele se vztyčenou hlavou a myslet si, že je chytrý a jeho přátelé hlupáci, ale odložit svou pýchu podle zásady "chudoba následuje chudé". Nejen že je totiž ve stavu pádu a necítí potřebu duchovnosti, ale dostává se mu i myšlenek pýchy. Tedy, že je moudřejší než celá jeho společnost.
Nyní se vraťme k první otázce. V knize Zohar se říká: "Když se blížil konec jejich vyhnanství, egyptský král zemřel," protože pád je pro něj považován za smrt. Když egyptský král, tedy jejich ministr, padl, Stvořitel si vzpomněl na Izrael a vyslyšel jejich modlitbu. Je tedy důvod se domnívat, že žádná modlitba nepomůže dříve, než přijde její čas. Nedá se tedy nic dělat, protože Stvořitel jejich modlitbu nevyslyší.
Díky výše uvedeným slovům můžeme pochopit, jak se věci mají. Jde o stejnou záležitost, jakou naši mudrci popsali u verše: "Já Hospodin ji uspíším v jejím čase". Pokud se jim dostane odměny, "já ji uspíším". Pokud nebudou odměněni, stane se "ve svůj čas". Jinými slovy, až přijde čas, přijde probuzení od Stvořitele a díky němu se Izrael bude kát. Ukazuje se, že volba se týká času, jak říká v "Úvodu ke knize Zohar" (bod 16).
Z výše uvedeného vyplývá, že bychom neměli spekulovat o době vykoupení - je psáno, že předtím nebyla jejich modlitba přijata. Protože to se týká doby, která závisí na množství a kvalitě utrpení. Existuje určitá doba, za kterou utrpení skončí. Tuto dobu však můžeme zkrátit. Utrpení se rozvine v celé své kvantitě a kvalitě - a my ho můžeme zkrátit, takže přijde v krátkém čase, ale všechno utrpení se tam objeví.