Rabaš
Článek 9, 1985
„A synové se strkali [ויתרוצצו] v jejím lůně.“ Raši vysvětlil: „Mudrci to spojili se slovem běžet, usilovat [לרוץ]. Když šla Rivka kolem místa, kde studovali Tóru Šema a Evera, otočil se Jákob, a snažil se vyjít; a když šla kolem místa, kde byly uctívány modly, otočil se Ezau, aby vyšel.“
Ba‘al HaSulam řekl, že toto je řád duchovní práce – začíná početím: člověk začíná pracovat na cestě pravdy, a když projde kolem dveří Tóry, probouzí se v něm vlastnost Jákoba, který touží následovat cestu Tóry; a když prochází kolem dveří modlářství, probouzí se v něm vlastnost Ezaua, která se chce projevit.
To je třeba vysvětlit. Člověk je v podstatě stvořen z nádob přijímání, které představují sebelásku, zlý počátek. A má také bod v srdci – svůj dobrý počátek. Když začíná pracovat kvůli odevzdávání, nazývá se to zárodek [ibur – עִבּוּר] – od slova hněv [evra – עֶבְרָה] čili přechod [averá – עֲבָרָה]. Výsledkem je, že člověk zažívá vzestupy a pády, postrádá stabilitu, je vystaven prostředí a nemá sílu překonávat.
Když se tedy člověk ocitne obklopen těmi, kteří se zabývají prací nám cizí, probudí se v něm sebeláska, egoistický počátek, který se snaží vyjít z úkrytu na světlo a získat moc nad tělem. A pak člověk nemá sílu na nic jiného než na vlastní sobecké pohnutky.
Když se člověk ocitne obklopený těmi, kteří pracují na odevzdávání, probouzí se v něm vlastnost Jákoba, která se snaží vyjít z úkrytu na světlo. A pak nad tělem vládnou skutky směřující k odevzdávání. Když se pak člověk dívá zpět na minulý stav, vidí, jak moc byl ponořen do sebelásky. A není schopen pochopit, jak může člověk klesnout tak nízko a získat uspokojení z tak nízkých věcí. Koneckonců se nesluší, aby si dospělý postavil dům mezi nízkými a opovrženíhodnými touhami a myšlenkami. Uráží ho ty touhy a myšlenky, mezi které umístil svůj dům.
Ale když pak člověk projde kolem dveří modlářství, tedy propadá se do egoistického prostředí, opět se v něm probudí Ezau a svíjí se, aby vyšel.
To se opakuje stále dokola. U člověka, který vykonává duchovní práci, to jde den za dnem. A pro toho, kdo vynakládá větší úsilí, se tyto stavy mohou měnit každou hodinu.
„A [Rivka] řekla: pokud je to tak, proč já? A šla se zeptat Stvořitele.“ RAŠI vysvětlil: šla se zeptat do domu učení Šemy. Poprosit Stvořitele, aby On jí řekl, co se s ní nakonec stane.
Jaká byla odpověď? „A Stvořitel jí řekl: dva národy jsou v tvém lůně, dva národy z tvého lůna se rozejdou a jeden bude silnější než druhý a starší bude sloužit mladšímu.“ RAŠI vysvětlil: „Jeden bude silnější než druhý“ – nebudou si rovni ve velikosti. Když se jeden pozvedá, druhý padá. A také říká: «„Je zpustošen“ – Cor se naplnil jen díky zničení Jeruzaléma.»
Abychom pochopili odpověď, kterou dal Stvořitel Rivce – jak je řečeno: „A Stvořitel jí řekl“ – je nutné vysvětlit následující: tyto dvě síly musí existovat. Je známo, že základem stvoření je nádoba přijímání – vlastnost Ezaua. Ale pak přichází druhá síla – vlastnost Jákoba, touha odevzdávat. A každý chce vládnout sám. Takový je boj mezi Ezauem a Jákobem.
To vysvětluje RAŠI: „Když se jeden pozvedá, druhý padá. Cor se naplnil jen díky zničení Jeruzaléma.” Jinými slovy, bylo jí řečeno, že je třeba přesně vědět, kdo je u moci: touha přijímat nebo touha odevzdávat. Nemohou být spolu. A proto je třeba se jednou provždy rozhodnout, že nemá cenu žít v hanebných a opovrženíhodných myšlenkách a touhách.
Když člověk vidí, že není schopen odolat své touze přijímat, pak si uvědomí, že je bezmocný a bezcenný. Pak je mu jasné: ačkoli si již uvědomil, že egoistická touha je škodlivá, stále ji nedokáže překonat. Proto právě tehdy člověk pochopí, že potřebuje milosrdenství shora a že bez pomoci Stvořitele není možné se vymanit z moci egoistické touhy.
Mudrci o tom řekli (Kidušin 30): „Zlý počátek převládá nad člověkem každý den. A kdyby mu Stvořitel nepomohl, sám by to nedokázal.“ To platí konkrétně pro ty, kteří zahájili duchovní práci a udělali vše, co bylo v jejich silách. Člověk pak nemusí věřit, že jedině Stvořitel je schopen mu pomoci. Neboť teď vidí, že mu nezbyly žádné prostředky a triky, které by nevyzkoušel, a nic mu nepomohlo, ale pomohl mu pouze Stvořitel.
Jen tak může člověk pochopit, že pomáhá pouze Stvořitel. Ale pokud ano, v čem se liší od ostatních? Stejně jako Stvořitel pomohl jemu, tak může pomáhat i druhým. To znamená, že není důvod povyšovat se nad ostatními – vždyť neuspěl vlastními silami.
Na druhou stranu, ti, kteří se ještě nepustili do duchovní práce, jejíž podstatou je pouze odevzdávání bez přijímání, nevidí, že jim pomohl pouze Stvořitel. Naopak věří, že „moje síla a síla mé ruky mi přinesly toto bohatství“. A samozřejmě se mají čím chlubit před ostatními lidmi, kteří nepracují jako oni.
Proto dobro a zlo nejsou tak vzdálené od sebe, neboť i dobro v člověku vychází ze sebelásky. A přestože člověk pracuje podle pravidel Tóry, stále je mezi Jákobem a Ezauem nepatrný boj a v žádném případě nepotřebuje pomoc shora - aby ho Stvořitel zachránil od egoismu, slitoval se nad ním a dal mu nádobu touhy odevzdávat. Člověk přece vidí, že od přírody není schopen pracovat na odevzdávání.
Důvodem je, že obecně nevěří, že je třeba dodržovat pravidla Tóry, aby si zasloužil splynutí se Stvořitelem. Odevzdávání ho vůbec nezajímá. Proto u takového člověka nefunguje princip „jeden se pozvedá – druhý padá“. Pouze pokud chceme jít cestou odevzdávání, pak začíná „strkání synů v lůně“. Člověk pak musí udělat vše, co je v jeho silách – a potom vidí pravdu: sám si nemůže pomoci. Poté vidí: nejsou žádné jiné prostředky – potřebuje milost shora. A pak se naplní slova mudrců: „Kdo se přišel očistit, tomu pomáhají.“
„Starší bude sloužit mladšímu“ – je třeba pochopit, co to znamená. Vysvětlíme to: nestačí si zasloužit, aby ti vládl dobrý počátek a ten zlý neměl sílu mu vzdorovat. V takovém případě může člověk pracovat pro Stvořitele pouze prostřednictvím dobrého počátku. Musí však dosáhnout úrovně dokonalosti. Mudrci o tom řekli: „Miluj svého Stvořitele celým svým srdcem – oběma svými počátky“ – aby byl i zlý počátek použit v práci pro odevzdávání. To lze vysvětlit pouze tehdy, pokud nejprve pochopíme, co je zlý počátek.
Měli bychom vědět, že podstatou zla, které je nám vlastní, je touha přijímat. Od ní k nám přichází všechno špatné – špatné myšlenky a pudy. A touha odevzdávat nám přináší všechno dobré – dobré myšlenky a touhy v nás. Když tedy v člověku dominuje dobrý počátek, touha odevzdávat, pak je nám shora dána také nejvyšší hojnost. Jinými slovy, díky tomu přichází shora hojné milosrdenství.
Je však třeba vědět, že se jedná pouze o nápravu stvoření – abychom získali podobnost vlastností. Musíme usilovat o odevzdávání, abychom měli podobnost vlastností – splynutí se Stvořitelem. Smyslem stvoření je přinášet dobro Jeho stvořením. Aby ti nižší přijímali dobro a potěšení od Stvořitele a neposkytovali potěšení Jemu, jako by od nich Stvořitel něco potřeboval.
Když tedy stvoření chtějí něco od Stvořitele přijmout, musí použít nádobu přijímání – zlý počátek. Jinak kdo obdrží potěšení? Příjemcem potěšení je pouze touha po něčem. Tato touha po potěšení se nazývá touha přijímat. Člověk je tedy povinen použít svůj zlý počátek, ale nejprve ho napraví záměrem pro odevzdávání. Výsledkem je, že člověk slouží Stvořiteli také zlým počátkem.
Zlý počátek se nazývá „starší“, protože se narodil jako první. Podobně se při narození člověka nejprve objeví zlý počátek a dobrý počátek přichází ve „třinácti letech“. Když tedy člověk pracuje pro odevzdávání prostřednictvím touhy přijímat, znamená to, že miluje Stvořitele celým svým srdcem – oběma svými počátky. To je to, co o tom říká sloka „starší bude sloužit mladšímu“: touha přijímat, nazývaná starší, bude sloužit mladšímu, to znamená, že bude sloužit touze odevzdávat Stvořiteli.
Zvítězí tedy altruistická touha. Někdy používá nádoby odevzdávání, nádoby Jákoba, a pak slouží Stvořiteli dobrým počátkem. A někdy používá nádoby přijímání a tehdy slouží Stvořiteli zlým počátkem. To vše bylo řečeno Rivce v domě Šemova učení: „A Stvořitel jí řekl.“
Z toho pochopíme slova Ben-Zomy (Avot deRabbi Natan, kapitola 23): „Kdo je hrdina mezi hrdiny? Ten, kdo udělá z nenávistníka přítele.“ A v pojednání „Avot“ (kapitola 4) Ben-Zoma říká: „Hrdina je ten, kdo přemůže svůj počátek.“
Mělo by být jasné, jaký je rozdíl mezi těmito dvěma výklady pojmu „hrdina“. V jednom případě říká: „Hrdina je ten, kdo přemůže svůj vlastní počátek“ a v jiném: „Hrdina mezi hrdiny je ten, kdo promění nenávistníka v přítele.“
Podle výše uvedeného by měla být slova Ben-Zomy interpretována následovně: pojem „hrdina“ odkazuje na zásadu „jeden národ bude silnější než druhý“. RAŠI vysvětlil: když se jeden pozvedá, druhý padá. To je hrdina – ten, kdo si podmanil zlo uvnitř sebe, poté vládne pouze dobrý počátek. Jinými slovy, člověk slouží Stvořiteli pouze dobrým počátkem.
A pojem „hrdina mezi hrdiny“ odkazuje na zásadu „starší bude sloužit mladšímu“. „Starší“ je v člověku zlo. „Bude sloužit mladšímu“ - bude sloužit touze odevzdávat. Tehdy člověk slouží Stvořiteli také i zlým počátkem. A pak si uvědomí slova: „celým svým srdcem“ - využívá oba počátky.