Abychom pochopili, co v duchovní práci znamená zkrácení ELUL (Já k Milovanému svému a Milovaný ke mně), je nutné objasnit ještě několik pojmů:
1. Smysl „království“, „troubení na Šofar“ a také smysl řečeného: „Skloň svoje přání před Jeho přáním, aby On sklonil Svoje přání před tvým.“
2. Proč mudrci řekli, že „Hříšníci se okamžitě odsuzují k smrti, ale spravedliví okamžitě k životu“?
3. Proč je napsáno: „Synové Geršónovi: Libní a Šimeí (Exodus 6, 17)“?
4. Proč je to napsáno v Knize Zohar, že „Jud je černý bod, ve kterém není nic bílého“?
5. Smysl napsaného: „Malchut Vyššího se stává Keterem nižšího.“
6. Proč radost z práce svědčí o tom, že je práce dokonalá?
Abychom porozuměli všemu, co je vyjmenováno výše, je třeba pochopit Cíl stvoření, který spočívá v přání Stvořitele těšit stvoření. Avšak aby stvoření nepociťovala stud, vykonává se náprava v podobě ukrytí potěšení (Vyššího světla). V důsledku toho se objevuje clona, která mění touhu přijímat na touhu odevzdávat. A v míře nápravy touhy (Kelim) z přijímání na odevzdání obdržíme dříve skryté Světlo, které je již předem určeno stvořením, což znamená, že přijímáme všechna potěšení, která Stvořitel přichystal v Myšlence stvoření.
Na základě toho se stává pochopitelný smysl řečeného: „Skloň své přání před Jeho přáním…“ – anuluj svou touhu se těšit před touhou dávat, touhou Stvořitele. To jest, vyměň lásku k sobě za lásku ke Stvořiteli, což znamená sebeanulování před Stvořitelem, jež vede ke sloučení se Stvořitelem. A poté může Stvořitel tvoji touhu po potěšení naplnit Světlem, protože již byla napravena záměrem „pro odevzdávání“.
A o tom je řečeno: „…aby On sklonil Své přání před tvým.“ Stvořitel anuluje svoje přání čili ukrytí (Cimcum), které bylo důsledkem rozdílu mezi vlastnostmi Stvořitele a stvoření. A poněvadž se nyní stvoření stalo podobné Stvořiteli, Světlo se šíří ke stvoření, které obdrželo nápravu svého záměru na odevzdání. Vždyť Myšlenkou stvoření bylo těšit stvoření a nyní může být tento záměr realizován.
Z toho je možné pochopit význam řečeného v Písni písní: „Já k Milovanému svému…“ To znamená, že anuluji svůj záměr se těšit ve prospěch sebe samého a napravuji jej výhradně na odevzdání. A tehdy se stanu hoden: „…a můj Milovaný ke mně“, když mě Milovaný, což je Stvořitel, naplňuje Vyšším potěšením, jež je obsaženo v Jeho Myšlence těšit stvoření. Takže se nyní stává odkryté všechno, co bylo dříve skryté a omezené, a tímto způsobem se odhaluje, že Myšlenka stvoření spočívá v přání těšit stvoření.
Ale je nutné vědět, že touhy k odevzdání odpovídají písmenům Jud (י) a Hej (ה) ve jméně HaVaJaH (יהוה) a představují zářivá (měkká) přání. A právě ta se naplňují Světlem. Tímto způsobem se stvoření stává hodno „…a Můj milovaný ke mně“ – tudíž naplnění veškerým potěšením, což znamená, že dosahuje odhalení Stvořitele.
Nicméně existuje podmínka, že není možné být poctěn odhalením tváře Stvořitele dříve, než člověk obdrží opačnou stranu: ukrytí tváře Stvořitele, a říká, že je to proň stejně důležité jako odhalení. A ve skrytém stavu pociťuje stejnou radost, jako kdyby již obdržel odhalení Stvořitele. Ale udržet se v tomto stavu, ve kterém přijímá ukrytí jako odhalení, je možné pouze tehdy, když člověk dosáhl záměru „pro Stvořitele“. Teprve tehdy se bude člověk rád nacházet ve stavu ukrytí. Vždyť je proň důležité poskytovat potěšení Stvořiteli, a pokud má Stvořitel větší potěšení ve stavu ukrytí, je na to připraven.
Avšak zůstaly-li v člověku jiskry egoistických přání, začíná pochybovat a je pro něho obtížné věřit, že Stvořitel řídí svět pouze dobrem a s dobrým cílem, o čemž vypovídá písmeno Jud (י) ve jméně HaVaJaH (יהוה), nazvané „černý bod, v němž není nic bílého“. To znamená, že je v něm uzavřena naprostá tma a ukrytí tváře Stvořitele.
Když k tomu člověk dospěje, ztratí veškerou oporu a vstoupí do stavu černé tmy, do nejnižšího stavu ve Vyšším světě. A tady vzniká Keter nižšího, tudíž Kli odevzdání. Poněvadž nejnižší část Vyššího je Malchut, která sama nic nemá, a právě proto je nazvána Malchut (království). Vždyť pokud na sebe člověk přijímá vládu (panování) Stvořitele, aniž by za to něco přijímal, a setrvává v radosti, následně se stává Keterem – touhou odevzdávat, nejzářivějším Kli. Právě zásluhou toho, že na sebe v naprosté temnotě přijímá stav Malchut, se z Malchut vytváří Keter – tudíž Kli odevzdání.
Proto je řečeno: „Přímé jsou cesty Stvořitele. Spravedliví jimi projdou, ale hříšníci na nich klopýtnou.“ Hříšníci (to znamená ti, kteří jsou pod nadvládou svého egoismu) chtě nechtě musí pod tíhou svého břemene padnout, jestliže se ocitnou v tomto stavu temnoty. Zatímco spravedliví (tedy ti, kteří usilují o odevzdávání) se zásluhou takového stavu pozvedávají a jsou odměněni touhou odevzdávat.
Upřesním definici spravedlivý a hříšník:
Hříšník je ten, kdo ve svém srdci ještě neurčil, že je nezbytné na základě úsilí a práce na sobě dosáhnout touhy odevzdávat.
Spravedlivý je ten, jehož srdce si již vyjasnilo, že je nezbytné se stát hoden touhy odevzdávat, ale ještě toho nemůže dosáhnout.
Jak je psáno v Knize Zohar, řekla Šchina rabimu Šimonovi barovi Jochajovi (Rašbimu): „Nemám kam se schovat před tebou,“ a proto se mu odhalila. Rašbi řekl: „Vždyť ke mně je touha Jeho,“ což značí: „Já k Milovanému Svému a Milovaný ke mně.“ A on tak vyvolává spojení Vav (ו) a Hej (ה) ze jména HaVaJaH (יהוה). Vždyť není dokonalosti Stvořitele a jeho trůnu, dokud se nespojí písmena Vav a Hej, kde Hej je konečná touha přijímat potěšení a Vav naplňuje Hej, což vede ke stavu úplné nápravy.
Proto je řečeno, že „spravedliví jsou okamžitě odsouzeni k životu“. To znamená, že je člověk sám povinen říci, do které knihy chce být zapsán. Zda do knihy spravedlivých, což znamená, že se snaží získat přání odevzdávat, nebo nesnaží. Vždyť v člověku může existovat různá touha po odevzdání. Člověk například někdy říká: „Je to pravda, chci nalézt přání odevzdávat, ale abych z toho také něco získal pro sebe,“ čili chce pro sebe přijmout oba světy, takže chce svoje odevzdávání používat také pro sebepotěšení.
Avšak v knize spravedlivých je zaznamenán pouze ten, kdo se rozhodl zcela změnit svou touhu přijímat na touhu odevzdávat a nic nepoužívat pro sebe sama, aby pak neměl možnost říci: „Kdybych věděl, že musí egoistické přání úplně zmizet, neprosil bych o jeho anulování.“ Proto člověk musí vyslovit svůj záměr být zaznamenán v knize spravedlivých nahlas tak, aby se poté nedostavily výhrady.
Je nutné vědět, že v duchovní práci se kniha spravedlivých a kniha hříšníků nacházejí v jednom člověku. To znamená, že si sám člověk musí vybrat a nakonec se rozhodnout, co přesně chce. Vždyť v jednom těle, v jednom člověku, je spravedlivý i hříšník.
Proto si člověk musí říci, zda chce být zapsán do knihy spravedlivých, aby byl okamžitě předurčen k životu, tudíž aby se nacházel ve splynutí se Zdrojem života a přál si vše dělat jenom pro Stvořitele. A proto pokud je zapsán v knize hříšníků, kam se zaznamenávají všichni, kteří chtějí přijímat pro sebe sama, říká, aby ho okamžitě připsali k smrti. To znamená, že v něm zmizí egoistická touha a jakoby zemře.
Ale někdy člověk pochybuje a nepřeje si, aby se z něho egoismus vytratil ihned a úplně. Vždyť je pro něho těžké se odhodlat k tomu, aby byly všechny jiskry touhy požívat okamžitě odsouzeny k smrti. Nesouhlasí s tím, aby veškerý jeho egoismus zmizel okamžitě, nýbrž chce, aby se to stalo postupně, a nikoliv ihned, a to proto, aby v něm trochu působilo přání přijímat společně s přáním odevzdávat.
Ukazuje se, že člověk není pevně a konečné rozhodnut. Pokud by řešil: buď je „všechno moje“, tudíž je všechno pro můj egoismus, anebo „všechno pro Stvořitele“, mohl by dospět ke konečnému pevnému rozhodnutí. Ale co může člověk dělat, pokud jeho tělo nesouhlasí s jeho rozhodnutím, že by vše mělo být pro Stvořitele?
V takovém případě mu zbývá udělat vše, co je v jeho silách, aby byly všechny jeho touhy pro Stvořitele, což znamená se modlit ke Stvořiteli, aby mu pomohl splnit zamýšlené a zasvětil Mu všechny touhy. A o tom je naše modlitba: „Vzpomeň si na nás pro život a zapiš nás do knihy života“.
Označuje to Malchut (království), když na sebe člověk přijímá tento stav černého bodu, zcela zbaveného bílé barvy, což znamená anulovat svoje přání, aby se Stvořiteli připomenul, a tehdy Stvořitel zruší svou touhu před touhou člověka. A čím se člověk připomíná? Troubením na roh, který je nazvaný Šofar (שופר), ze slova Šufra de-Ima (שופרה דאמא, krása matky), kde „všechno závisí na pokání“. Pokud přijímá stav tmy (ukrytí Stvořitele), musí se také pokusit jej povznést a neopovrhovat jím, což se nazývá „krása matky“ – tudíž ho považovat za skvělý a hodný úcty.
Z řečeného je možné pochopit, co znamená řečené: „Synové Geršónovi: Libní a Šimeí.“ Jestliže člověk vidí, že ho odsunují (Hiršu) od duchovní práce, je třeba si uvědomit, že je to kvůli „Libní“1, tedy proto, že chce právě „bílou barvu“ (Lavan, לבן). Když mu dají „bílou barvu“, tedy pokud mu bude svítit nějaké Světlo a on pocítí příjemnou chuť v Tóře a modlitbě, tehdy je připraven poslouchat Tóru a vykonávat duchovní činnosti.
A to se nazývá „Šimeí“2, což znamená, že jenom „v bílém Světle“ je připraven naslouchat (Lišmo’a, לשמוע). Pokud během práce cítí tmu, pak nemůže souhlasit s tím, aby na sebe takovou práci přijal. Proto musí být takový člověk vyhnán z královského paláce. Vždyť přijetí vlády Stvořitele nad sebou musí být bezpodmínečné. Když však člověk říká, že je připraven na sebe vzít práci pouze za podmínky, že bude „v bílém Světle“, když mu svítí den, a jestliže je práce doprovázena tmou, on s ní nesouhlasí, pak pro takového člověka není místo v královských palácích.
Vždyť do paláců Stvořitele je hoden vstoupit pouze ten, kdo si přeje pracovat pro odevzdání.
A když člověk pracuje pro odevzdání, nezáleží mu na tom, co během své práce cítí. A netrápí ho ani to, že cítí temnotu a je v propadu, a přeje si pouze jediné: aby mu dal Stvořitel sílu překonat všechny překážky. To znamená, že neprosí Stvořitele, aby mu dal odhalení „v bílém světle“, ale prosí ho, aby mu dal sílu pro překonání všech ukrytí.
Proto ten, kdo si přeje dospět k odevzdání, musí pochopit, že pokud se bude stále nacházet ve stavu odhalení Stvořitele (což se nazývá „v bílém Světle“), pak mu to dá sílu pokračovat v práci. Protože když člověku svítí, může pracovat také i pro sebe. V takovém případě však člověk nikdy nepozná, zda je jeho práce čistá a nezištná (tj. zda je pro Stvořitele). Tudíž nikdy nemůže dospět ke splynutí se Stvořitelem.
Proto je člověku Shora dán stav tmy a on zásluhou toho může vidět, nakolik je jeho práce nezištná. A pokud může i ve stavu tmy zůstat v radosti, je to příznak toho, že jeho práce je pro Stvořitele. Vždyť by se člověk měl radovat a věřit v to, že mu Shora dávají možnost pracovat právě pro odevzdávání.
Ukazuje se, jak řekli mudrci: „Nenasytný se vždycky rozzlobí.“ Tudíž ten, kdo se stále nachází ve stavu si užívat „ve svůj prospěch“, se zlobí, protože vždy cítí nedostatek a není schopen naplnit své egoistické touhy. Zatímco ten, kdo chce následovat cestu odevzdání, vždy musí být v radosti, bez ohledu na to, jaké okolnosti jsou mu posílány, protože nemá žádné záměry „ve svůj prospěch“.
Proto říká, že pokud opravdu pracuje pouze pro odevzdání, pak se samozřejmě musí neustále radovat z toho, že byl hoden poskytnout potěšení Stvořiteli. A když cítí, že jeho práce dosud ještě není pro odevzdání, stejně musí zůstat v radosti, protože si nepřeje nic pro sebe a raduje se, že jeho egoismus nemůže z jeho práce přijmout žádné naplnění. A to mu přináší radost.
Ale pokud si myslí, že ze svého úsilí něco získá i jeho egoismus, poskytuje tím možnost nečistým touhám, aby se přilepily k jeho práci, a to v něm vyvolává zármutek a hněv.