244. Všechny světy

Slyšel jsem 12. den měsíce Adar v roce Tav-Šin-Gimel (17. února 1943) v Tel-Avivu

Všechny světy, ve kterých rozlišujeme mnoho stupňů a ukrytí, existují pouze z hlediska duší, které z těchto světů přijímají. V souladu s tím pochopíme pravidlo: „Vše, co nepostihujeme, nemůžeme poznat podle jména“, neboť jméno označuje porozumění.¹ To znamená, že všechna jména, Sfirot a čísla existují jenom z hlediska přijímajících.

Z toho důvodu rozlišujeme tři aspekty:²

1. Acmuto (Jeho podstata), o kterém vůbec nehovoříme, protože místo, od kterého začínáme hovořit, vychází z Myšlenky stvoření, kde jsme včleněni do potenciálu, jak je napsáno: „Výsledek děje je vložen do prvopočáteční Myšlenky.“

2. Myšlenka stvoření. Nazývá se Ejnsof (Nekonečno) a je to spojení mezi Acmutem a dušemi. Toto spojení chápeme jako Jeho touhu činit dobro Svým stvořením a mimo tohoto spojení – touhy činit dobro – nemáme žádné vyjádření. Proto zde nemůžeme nic vnímat ani odhalit.

V důsledku toho, že všechny aspekty ve světech existují pouze z hlediska duší, světy samy o sobě nemůžeme postihnout. Proto jsou samotné světy také považovány za Acmuto a jejich dosažení není možné. Z hlediska duší, které ze světů přijímají, jsou světy považovány za Ejn­sof.

Příčina toho spočívá v tom, že toto spojení mezi světy a dušemi je tím, co světy předávají duším. To se šíří z Jeho touhy činit dobro Svým stvořením, což představuje souvztažnost mezi Acmutem a stvořenými bytostmi. Toto spojení se nazývá Ejnsof. Znamená to, že když začínáme hovořit o Vyšším světle, hovoříme společně o dvou aspektech: o postihujícím a zároveň o postihovaném, takže hovoříme o tom, jak na postihujícího zapůsobilo postihované.

Avšak samostatně, odděleně je Ejnsof nenazýváme. Postihované samo o sobě se nazývá Acmuto a samotní postihující se nazývají „duše“, což je počáteční rozlišení, jež je částí celku vzhledem k touze přijímat, která se nazývá „něco z ničeho“ a která byla vtisknuta do duší. (A Stvořitel stvořil takovou realitu proto, abychom ji cítili právě takto.)

Z toho vyplývá, že co se týče samotných světů, všechny jsou považovány za jednoduchou jednotu a v Božství nedochází k žádným změnám, jak je řečeno: „Já Pán (יהוה) se neměním.“ V Božství nejsou žádné Sfirot nebo Bchinot (rozlišení), v Něm samotném chybí dokonce i ta nejkrásnější slova, proto na vše pohlížíme jako na Acmuto. Všechny Sfirot a rozlišení přicházejí až s člověkem, který odhaluje Vyšší světlo. Stvořitel nám dal smysly, jelikož si přál, abychom pociťovali a pochopili hojnost, jak je řečeno: „Jeho touha činit dobro Svým stvořením.“

To znamená, že přijímáme množství rozlišení (aspektů) v souladu s tím, jak na naše smysly působí Vyšší světlo. Celkově se naše smyslové vnímání nazývá „touha přijímat“ a v míře přijímání rozlišujeme mnoho částí a detailů, vzestupů a pádů, rozšíření a vyprázdnění, poněvadž se touha přijímat již nazývá „stvořením“ a počátečním aspektem něčeho z ničeho.

Z tohoto důvodu právě z místa, kde touha přijímat získává první dojmy, také v míře těchto dojmů začíná vyjádření částí. Toto všechno pak již představuje „vzájemný vztah mezi Vyšším světlem a touhou přijímat“, který se nazývá „Světlo a Kli (nádoba)“. A naopak, Světlo bez Kli není nijak vyjádřeno, protože na Světlo bez někoho, kdo ho postihuje, čili Kli se stále pohlíží jako na Acmuto, o kterém je zakázáno hovořit, protože On je nepostihnutelný. A jak bychom mohli hovořit o něčem, co nepostihujeme?

Z toho vyplývá, že to, co v duchovním nazýváme „Světlem a Kli“, v době, kdy se Světlo a Kli nacházejí pouze v potenciálu, se nazývá Ejnsof před omezením (Cimcum) světa a považuje se za kořen, což znamená, že potenciál připustí realizaci. Existuje mnoho světů a rozlišení, které začínají v Cimcum a sestupují až do světa Asija, kde je vše zahrnuto v potenciálu. Postihující je pak postihuje prakticky, protože v odhalování duchovního je toto množství detailů určeno zrealizovaným činem.³

Z toho je pochopitelné, proč říkáme, že nám Stvořitel pomůže nebo že nás Stvořitel uzdraví, že nás spasí nebo že nám dal Stvořitel dar; Pane, pošli mi dobrý obchod a tak dále. V tomto rozlišujeme dva aspekty: (1) Stvořitele, (2) něco, co se z Něho šíří.

První se považuje za Acmuto, o kterém je zakázáno hovořit, protože Ho nepostihujeme.

Druhým je aspekt, který se z Něho šíří. Považuje se za šířící se Světlo, které vstupuje do našich Kelim, to znamená do naší touhy přijímat, a pohlíží se na Něho jako na Ejnsof, to jest jako na spojení, které má Stvořitel s nižším člověkem, jehož si Stvořitel přeje těšit. Touha těšit je považována za Světlo, které se z Něho šíří a které nakonec přichází do touhy přijímat, což znamená, že touha přijímat přijímá šířící se Světlo.

Z toho vyplývá, že se šířící se Světlo nazývá Ejnsof a šířící se Světlo proniká k nižšímu přes mnoho opon, zásluhou kterých je nižší mohou přijímat. To označuje, že byly všechny aspekty a změny vytvořeny speciálně v přijímajícím v míře, ve které na něho zapůsobila spása, a veškeré množství jmen aspektů ve světě odpovídá dojmům nižšího. V té době je mnoho aspektů vytvářených v potenciálu, z něhož nižší získává dojem v praxi.

Jinými slovy, postihující a postihované přichází společně, neboť bez postihujícího neexistuje v postihovaném žádná forma. Vždyť z hlediska koho získává formu? Z hlediska toho, kdo ho postihuje. Koneckonců, On přece ve světě neexistuje, a co se týče dosahování Jeho samého a toho, jakou formu získává – to je nedosažitelné. Pokud tedy nemáme možnost postihnout Jeho samého a On tudíž nemůže být zobrazen našimi smysly, jak pak můžeme říci, že postihované v sobě samo o sobě získá nějakou formu, když Acmuto vůbec nemůžeme postihnout? Můžeme tedy hovořit pouze o našich vlastních vjemech (pocitech) v míře, ve které na nás zapůsobilo šířící se Světlo.

Je to podobné tomu, jako když zkoumáme stůl. Na základě našich smyslů, hmatem, cítíme, že je to tvrdý předmět. Pomocí našich smyslů (vjemů) můžeme také určit jeho délku a šířku atd.

To však nutně neznamená, že stůl bude vypadat stejně, jako ho vidíme my, i očích někoho, kdo má odlišné smysly, například v očích anděla. Když se anděl bude dívat na stůl, stůl samozřejmě nebude mít stejnou formu. Nejspíše ho uvidí podle svých smyslů. Jelikož však neznáme smysly anděla, nemůžeme z perspektivy anděla vyjádřit nebo určit jakoukoliv formu stolu.

Z toho vyplývá, že když Ho nemůžeme postihnout, nemůžeme říci, jakou formu z Jeho perspektivy mají světy. Ve světech odhalujeme pouze to, co je postihováno našimi smysly a pocity. A taková byla vůle Stvořitele, abychom Vyšší světy postihovali tímto způsobem, a znamená to, že ve Světle nedochází k žádným změnám a že všechny změny jsou v Kelim, tedy v našich pocitech, jelikož je vše měřeno podle našich smyslových vjemů a představivosti.

Z toho proto plyne, že pokud na jeden duchovní objekt hledí více lidí, každý z nich jej postihuje odlišně, v souladu se svou představivostí a vnímáním. Podobně se v jednom člověku bude měnit vnímání duchovního objektu podle jeho stavů, neboť jej duchovní objekt změní.

Z toho důvodu i on sám pokaždé cítí odlišnou formu, a to všechno v důsledku toho, že Světlo je jednoduché a beztvaré a všechny tvary existují pouze z hlediska přijímajících.