Rabaš
Článek 24, 1985
Člověk musí ve své práci rozlišovat tři etapy:
1. Minulost
2. Přítomnost
3. Budoucnost
„Minulost“ znamená, že když člověk přistupuje k duchovní práci, musí se ohlédnout, proč chce nyní vzít na sebe toto břímě. Jinými slovy, potřebuje prozkoumat důvod, zda je dostatečný, aby začal pracovat pro Stvořitele v takové míře, aby „o tom přemýšlel ve dne i v noci“ a aby všechny myšlenky člověka byly pouze o Tóře, protože dospěl k rozhodnutí, že kromě Tóry neexistuje nic, o čem by stálo za to přemýšlet.
Člověk proto musí cítit velké utrpení, když na celém světě neexistuje nic, kvůli čemu by stálo za to žít, a on nenachází nic jiného, kromě splynutí se Stvořitelem. Ale zasloužit si splynutí se Stvořitelem vyžaduje, aby se vymanil ze sebelásky. A aby se člověk osvobodil od sebelásky, věří slovům mudrců: „Vytvořil jsem zlý počátek a vytvořil jsem Tóru jako koření.“
To je důvod, který ho zavazuje přemýšlet o Tóře dnem i nocí. Jinak se nedokáže osvobodit od sebelásky. Důvodem Tóry je tedy splynutí se Stvořitelem. A důvod, který člověka zavazuje usilovat o toto splynutí, se musí vždy obnovovat, protože mnozí mu odporují. Tělo neustále klade nové otázky, ve snaze zpochybnit tento důvod. Někdy člověku říká, že je to těžké; někdy říká, že to není pro něj, a přináší mu jiskry zoufalství; a někdy mu vnese do mysli a srdce cizí myšlenky.
A proto je třeba nahlížet do minulosti. Jinými slovy, neustále prověřovat důvod probuzení člověka k duchovní práci. Je možné, že existovaly jiné důvody, které ho vedly k duchovní práci? To znamená, že počátečním důvodem nebylo dosáhnout splynutí se Stvořitelem, ale mohly zde být i jiné důvody? Pak je možné, že zafungoval princip „od egoistického záměru Lo Lišma k altruistickému záměru Lišma“ a dalším důvodem byla touha splynout se Stvořitelem? A možná je to naopak. Počátečním důvodem byla touha splynout se Stvořitelem a pak se vlivem různých okolností objevily další důvody, které člověka donutily vzít na sebe břímě duchovní práce?
Z toho všeho vyplývá, že by si měl člověk vždy ověřit důvod, který ho zavazuje k duchovní práci. To znamená učit se z minulosti. Z příčin, které stojí za všemi aspekty jeho práce. Příčina tedy představuje cíl. Jinými slovy, člověk je schopen uplatnit síly v rozsahu velikosti a důležitosti cíle.
Rozdíl spočívá v tom, co je „důležitost“. Ostatně záleží na tom, co si člověk cení. Obvykle si cení ty věci, které prospívají jemu samému. Tedy pouze to, co je spojeno se sebeláskou. Pokud je cílem odevzdávání, pak je nepřirozené, aby tomu člověk přikládal důležitost.
Výsledkem je, že když není důvod, skutečný důvod, člověk není schopen pracovat do konce a dosáhnout splynutí se Stvořitelem. Když totiž člověk vidí, že nezíská osobní užitek, hned utíká od cíle, protože důvodem, proč přijal duchovní práci, nebylo odevzdávání, ale vlastní prospěch.
Proto, když člověk během práce necítí vlastní výhody, nevědomky projevuje nedbalost. Ostatně to, co vidí, mu nepřipadá jako platba, protože celý základ jeho práce spočívá v záměru Lo Lišma. Nicméně „z Lo Lišma přicházíme k Lišma.“ A postup je následující: člověku je ukázán pocit toho, co je Lišma, tedy „ne pro vlastní prospěch, ale ve prospěch Stvořitele“, a okamžitě utíká z bojiště.
Člověk proto musí neustále prověřovat svůj cíl, tedy důvod. A vždy by měl mít na paměti, že cílem je odevzdávat Stvořiteli. V takovém případě, když mu odhalují pocit toho, co znamená odevzdávat, nezmatkuje, ale ví, že je to těžké, neboť je to v rozporu s jeho přirozeností.
A teprve poté, co uviděl, že je těžké pracovat pro odevzdávání, je tu příležitost pro modlitbu z hloubi srdce. Člověk přece vidí, že není schopen ničeho kromě modlitby ke Stvořiteli, aby mu On dal tuto sílu. Proto je vždy třeba studovat minulost. Aby měl člověk skutečný důvod, který ho zaváže k duchovní práci.
„Přítomnost“ je detail vnímání, který člověk pociťuje při práci. Neboť duchovní práci musí vykonávat v několika aspektech. Mudrci o tom řekli (Avot, Kapitola 1, Pojednání 2): „Svět stojí na třech věcech: na Tóře, na práci a na dobrých skutcích.“
Svět to je člověk, protože každý člověk sám o sobě je malým světem, jak se říká v Knize Zohar. A aby člověk obstál, to znamená, aby mohl ve světě existovat, cítit a vnímat Stvořitele jako Dobrého, konajícího Dobro, potřebuje tyto tři věci.
Vždyť člověk byl stvořen se zlým počátkem - s touhou přijímat jen pro sebe. Na tuto touhu bylo učiněno zkrácení, to znamená skrytí a utajení Vyšší hojnosti. Výsledkem je, že dobro a potěšení nejsou pociťovány, dokud člověk nedosáhne podobnosti ve vlastnostech tak, aby všechny jeho skutky byly pouze pro odevzdávání. Proto je potřebná Tóra, jak je řečeno (Kidušin, 30b): „Vytvořil jsem zlý počátek a vytvořil jsem Tóru, jako koření.“
Práce je potřebná, neboť představuje modlitbu. A modlitba to je práce v srdci. Jinými slovy, protože srdce člověka je ve svém kořenu touhou přijímat, která se musí proměnit ve svůj opak, aby mohla pouze odevzdávat, a ne přijímat. Proto se od člověka vyžaduje k této proměně mnoho práce.
A jelikož je to proti přírodě, člověk se musí modlit ke Stvořiteli, aby mu On pomohl vymanit ze své vlastní přirozenosti a vstoupit do vlastnosti, která je výše jeho podstaty. Tomu se říká „zázrak“. A zázrak může udělat jenom Stvořitel. Tak se člověku otevírá příležitost vymanit se ze sobectví. Tento čin je z kategorie „zázraků“.
RAŠI vysvětlil dobré skutky takto: „Půjčit své peníze chudým je víc než almužna, protože z toho není hanba. Dobré skutky se navíc vztahují na bohaté i chudé, na mrtvé i na živé, na tělo člověka i jeho peníze.“ Naproti tomu o almužně je řečeno: „Dobré skutky jsou vyšší než almužna.“ „Milosrdenství Stvořitele na věky věků nad těmi, kteří se před Ním chvějí.“ „Neboť já jsem řekl: Svět je stvořen milosrdenstvím.“ To znamená, že díky milosrdenství svět existuje.
Milosrdenství je tedy cesta od sebelásky k lásce ke Stvořiteli. Rabi Akiva o tom řekl: „Miluj bližního jako sebe sama“, to je velké pravidlo Tóry. Proto v přítomnosti by měl člověk vidět, jak fungují tři výše uvedené kategorie. A pak také musí k přítomnosti přidat minulost – tedy cíl představující důvod, pro který vynakládá veškeré úsilí.
Budoucnost: Člověk musí vidět budoucnost. To, čeho je třeba dosáhnout, než dojde k dokonalosti. Neboť je známo, že „vnitřní světlo“ září v přítomnosti a „obklopující světlo“ je to, co by měl člověk obdržet v budoucnosti.
Zpravidla platí, že pokud člověk, který se zabývá obchodem, do něčeho investuje hodně peněz, dělá to samozřejmě proto, aby hodně vydělal. Z toho je nám jasné, že pokud koupil hodně zboží, je to proto, aby v okamžiku prodeje tohoto zboží vydělal hodně peněz.
Například obchodník nakoupil na trhu zboží. Když ho přivezl, všichni obyvatelé města viděli, že přivezl hodně zboží a mysleli si, že si hned pronajme mnoho obchodů, aby zboží ihned prodal. Později však viděli, že obchodník poslal své zboží do skladů a nechtěl ho prodat. A všichni viděli, že zboží sice neprodal, ale přesto se radoval, jako by vydělal jmění. Přátelé to nechápali a ptali se obchodníka: „Odkud se bere taková radost? Vždyť jsi nic neprodal a tudíž jsi nic nevydělal. Proč jsi tak šťastný?“
On jim tedy odpověděl: „Nakoupil jsem hodně zboží levně, protože jeho cena klesla a ostatní obchodníci se ho báli koupit. Koupil jsem ho, protože z výpočtů vím, že za dva roky si tento produkt bude chtít koupit mnoho lidí, protože ho bude nedostatek. A pak na tom můžu zbohatnout. Proto se při pohledu na svou budoucnost raduji, přestože jsem v současnosti nic nevydělal.“
Zde vidíme, že pokud budoucnost svítí v přítomnosti, není důležité, že teď člověk ještě nic nemá. Neboť se může radovat z budoucnosti, stejně jako z přítomnosti. Ale jenom v tom případě, kdy budoucnost svítí v přítomnosti. V jazyce kabaly – člověk se raduje z obklopujícího světla, tedy světla, které přijde v budoucnu.
Když tedy člověk vidí, že existuje skutečná cesta, která vede k cíli, i když ještě nedosáhl dokonalosti, přesto, pokud na něj svítí jistota dosažení cíle, může se těšit v přítomnosti, jako by obklopující světlo již nyní zářilo uvnitř jeho nádob-tužeb.
Podobně Ba‘al HaSulam vysvětlil rčení mudrců: „spravedliví opěvují budoucnost“. To znamená, že spravedliví mohou chválit to, co je určeno, aby k nim přišlo později. Jinými slovy, věří, že nakonec dosáhnou dokonalosti. A na tomto základě opěvují slávu, i když si dokonalost ještě nezasloužili.
O tom je uvedeno v knize Zohar (Vayelech, bod 47): „Rabi Eleazar řekl: Izrael bude chválit zdola nahoru a shora dolů, čímž vytvoří pouto víry, jak je řečeno: 'Tehdy Izrael zapěje tuto píseň'.” Není řečeno „zapěl“, ale „zapěje“, tedy v budoucnosti. Člověk tedy musí přijímat záři z obklopujícího světla [z budoucnosti, která následuje za přítomností] a musí ji přitahovat do přítomnosti.
Proto jsou všechny tři etapy - minulost, přítomnost i budoucnost - zahrnuty do přítomnosti. Zlý počátek však vždy radí opak. Oddělit tyto tři časy, aby nesvítily společně. A proto je třeba jít vždy proti zlému počátku a uvědomit si, že to, co říká, rozhodně není k našemu prospěchu. Koneckonců není jeho úkolem, aby nám pomáhal v naší práci.
Příklad z článku 11 (1985). Zlý počátek říká člověku: „Proč se tak snažíš v modlitbě, v realizaci zásad odevzdávání atd.? Tvůj záměr přece není altruistický? Jiní lidé vynakládají úsilí v odevzdávání a modlitbě, protože jejich záměr je altruistický. Ale tvůj takový není.“ A tehdy je mu třeba odpovědět: „Naopak, pracuji pro odevzdávání a nechci tě poslouchat.“ Zlý počátek chce přece člověku překážet v jeho práci, aby nemohl realizovat zásady odevzdávání.
A pak vytahuje další důvod: „Jsi spravedlivý, tvůj záměr je naprosto altruistický a nejsi jako ostatní.“ Pak mu člověk musí říci: „Naopak, všechny mé činy nejsou pro odevzdávání. A vím, že všechno, co říkáš, není k mému užitku.“
Faktem je, že zlý počátek chce člověku uškodit proviněním z pýchy. A to je ze všeho nejhorší, jak je řečeno: „Stvořitel o každém domýšlivci říká: 'Já a on nemůžeme žít v jednom příbytku.'“ Proto si člověk nemůže vybírat, kterou cestou se vydá, zda cestou ponížení nebo velikosti. Vše záleží na okolnostech.