Ve světech rozlišujeme mnoho stupňů a mnoho definic. A je nutné vědět, že všechny světy s množstvím stupňů, jež se v nich nacházejí, existují pouze z hlediska duší, které od světů přijímají podle pravidla: „To, co nepostihneme, nemůžeme pojmenovat“. Protože slovo „jméno“ znamená porozumění, jež je podobné tomu, jak člověk dává nějaké jméno poté, co pojmenovávanou věc postihl, v souladu se svým porozuměním.
A proto je veškerá realita z hlediska duchovního porozumění rozdělena na tři části:
1. Acmuto – podstata Stvořitele,
2. Nekonečno,
3. Duše.
1. O podstatě Stvořitele vůbec nehovoříme, protože kořen a místo Stvoření začínají Myšlenkou stvoření, v níž jsou začleněny, a smysl toho je ukryt ve slovech: „Výsledek děje je vložen do prvopočáteční Myšlenky“.
2. Nekonečno představuje Myšlenku stvoření, jež je skryta ve slovech: „Jeho přání je těšit Svá stvoření“ na úrovni nekonečna, což se nazývá Nekonečnem (Ejnsof). A to je spojení, které existuje mezi Acmutem a dušemi. Toto spojení chápeme jako tajemství přání těšit stvoření.
Nekonečno je počátkem všeho a nazývá se „Světlem bez Kli“, avšak tam má počátek kořen stvoření – to znamená spojení, které existuje mezi Stvořitelem a stvořeními a nazývá se Jeho přáním těšit Svá stvoření. A toto přání začíná ve světě Nekonečna (Ejnsof) a sestupuje do světa Asija.
3. Duše, jež přijímají potěšení, které je zahrnuto v Jeho přání těšit.
„Nekonečno“ je pojmenováno takto, poněvadž to je spojení mezi Acmutem a dušemi, které chápeme jako tajemství Jeho přání těšit Svá stvoření. Kromě tohoto spojení nic nepostihujeme, a proto o ničem jiném nemůžeme hovořit. Tam je počátek všeho. A to se nazývá „Světlo bez Kli“. Avšak tam má počátek kořen Stvoření – to znamená spojení, které existuje mezi Stvořitelem a stvořeními a nazývá se Jeho přáním těšit Svá stvoření. A toto přání začíná ve světě Nekonečna (Ejnsof) a sestupuje do světa Asija.
A všechny světy jsou samy o sobě definovány jako „Světlo bez Kli“ a my o nich nehovoříme. Jsou definovány jako Jeho podstata a jsou naprosto nepostihnutelné. A nediv se, že tam rozpoznáváme mnoho vlastností. Vždyť je to proto, že jsou tam tyto vlastnosti založeny v potenciálu jako síly.
A poté, když přijdou duše, tyto vlastnosti se projeví v duších, jež přijímají Vyšší světla v souladu s tím, co napravily a daly do pořádku takovým způsobem, aby je duše mohly přijmout. Každý podle své síly a přípravy. A tehdy se tyto vlastnosti odhalují v činech. Avšak v době, kdy duše Vyšší světlo nepostihují, je všechno samo o sobě považováno za Jeho podstatu.
Ale pokud jde o duše, jež od světů přijímají, jsou světy definovány jako „Nekonečno“ (Ejnsof), protože spojení, které je mezi světy a dušemi, čili to, co světy dávají duším, pochází z Myšlenky stvoření a představuje vztah mezi Acmutem a dušemi. A toto spojení se nazývá „Nekonečno“ (Ejnsof), jak bylo zmíněno výše. A když se modlíme a prosíme Stvořitele, aby nám pomohl a dal nám to, oč prosíme, máme na mysli Nekonečno (Ejnsof). Vždyť tam je kořen Stvoření, který si jim přeje dát blaho a potěšení, nazývaný „Jeho přání těšit Svá stvoření“.
Modlitba je směřována ke Stvořiteli, který nás stvořil a jehož jméno je: „Přání těšit stvoření“. A On se nazývá Nekonečnem (Ejnsof), protože se jedná o stav před zkrácením (Cimcum). A dokonce ani po zkrácení v Něm nenastaly žádné změny. Ve Světle nedochází k žádným změnám a On se vždy nazývá tímto jménem.
A veškeré množství jmen existuje pouze z hlediska přijímajících. Proto se První jméno, které se odkrývá ve slovech „Kořen stvoření“, nazývá Nekonečnem. A odhalení tohoto jména zůstává bez jakýchkoliv změn. Všechna zkrácení a množství změn probíhají pouze z hlediska přijímajících. Zatímco On vždy svítí Prvním jménem definovaným jako „Jeho nekonečné přání těšit Svá stvoření“. A proto se modlíme ke Stvořiteli, nazvanému „Nekonečno“ (Ejnsof), jenž svítí bez zkrácení (Cimcum) a konce (Sof). A to, že je poté stvořeno zakončení, je kvůli nápravám přijímajících, aby mohli přijmout Jeho světlo.
Vyšší světlo v sobě obsahuje dva pojmy: postihující a postihované. A všechno, co říkáme o Vyšším světle, je pouze dojem postihujícího z postihovaného.
Avšak každý z nich sám o sobě – čili pouze postihující, nebo pouze postihované – se nenazývá Nekonečnem. Postihované se nazývá Acmuto a postihující se nazývá „duše“ – něco nového, jež je součástí celku. A nové je to, že v něm je otištěna touha se těšit. A z tohoto hlediska se stvoření nazývá „něco z ničeho“ (Ješ me-Ajn, יש מאין).
Samy o sobě jsou všechny světy definovány jako prostá jednota. V nich samotných nedochází k žádným změnám, což je smyslem řečeného: „Já jsem Své Jméno HaVaJaH (יהוה) nezměnil.“ To znamená, že v samotném Stvořiteli není možné rozeznat Sfirot (plurál od slova Sfira) a stupně. Vždyť ani ty nejvytříbenější jména nevyjadřují podstatu samotného Světla, neboť to se vztahuje k Jeho podstatě, jež je naprosto nepostihnutelná. A pokud jde o Sfirot a všechny rozpoznávané specifičnosti, je to jen z hlediska toho, co v nich člověk postihuje. Protože si Stvořitel přál, abychom postihli a pochopili Světlo hojnosti (Šefa), což je podstatou Jeho přání těšit Svá stvoření.
A abychom mohli pochopit Jeho přání, porozumět a postihnout tajemství Jeho přání těšit Svá stvoření, Stvořitel stvořil a dal nám takové smyslové orgány, které když vnímají Vyšší světlo, rozeznávají v něm množství pocitů. Vzhledem k tomu, že se náš společný smyslový orgán nazývá „touha přijímat potěšení“, rozpoznává v tom, co přijímá, množství částí a odstínů, vzestupy a pády, naplnění Světlem a jeho ztrátu.
A poněvadž se touha po potěšení nazývá „stvoření“ a „něco nového“, vzniká možnost popsat vnímání v míře pocitu právě z toho místa, kde v této touze začíná uvědomění. To již znamená vzájemný vztah Vyššího světla a touhy a nazývá se „Světlo a Kli“ – potěšení a touha. Zatímco o Světle vně Kli nelze nic říci, neboť Světlo bez postihujícího patří k Acmutu, k podstatě Stvořitele, o níž je zakázáno hovořit, poněvadž je nepostihnutelná. A jak je možné hovořit o nepoznatelném?
A z toho pochopíme, že když se modlíme ke Stvořiteli, aby nám poslal vysvobození, uzdravení a podobně, je třeba rozlišovat mezi dvěma kategoriemi:
1. Stvořitel,
2. To, co z Něho vychází.
První je definováno jako Acmuto a je o Něm zakázáno hovořit, jak je uvedeno výše. Druhé – to, co z Něho vychází, je definováno jako Světlo vstupující do našeho Kli, tedy do naší touhy se naplnit, a to se nazývá Nekonečno (Ejnsof). A je to spojení, které má Stvořitel se stvořeními, je to vyjádření Jeho přání těšit stvoření. Takže se touha po potěšení týká Světla, které ji naplňuje a které nakonec dospěje k touze.
A v době, kdy se touha po potěšení naplňuje Světlem, které se do ní odívá, nazývá se toto Světlo Nekonečnem. Dostane se k přijímajícím prostřednictvím mnoha ukrytí, která umožňují nižšímu toto Světlo přijmout. Proto všechna pochopení a změny probíhají pouze v samotném přijímajícím, tudíž v míře jeho vnímání přijímaného naplnění. Je však třeba upřesnit, o co se jedná. Jestliže ve světech hovoříme o vlastnostech, hovoříme o potenciálních vlastnostech, jež se ztělesňují v realitě pouze v pocitech přijímajícího.
Duchovní porozumění je tím místem, kde se současně objevuje postihující společně s postihovaným, protože bez postihujícího nemá žádnou formu ani postihované; vždyť není nikdo, kdo by tuto formu pocítil.
Proto je tento stupeň definován jako Acmuto, o němž je naprosto nemožné hovořit. Vždyť jak je možné říci, že vnímané přijme nějakou formu samo o sobě vně našich pocitů?
Z toho důvodu nemůžeme hovořit o ničem jiném kromě svých pocitů, nakolik jsme vzrušeni působením Světla, které nás naplňuje a které je vyvoláno Jeho přáním těšit Svá stvoření, a to jen tehdy, když toto Světlo skutečně dospěje k přijímajícím.
Je to podobné tomu, jak vnímáme stůl, který cítíme naším hmatem jako pevný a zrakem ho hodnotíme podle určitých rozměrů. Toto vše se však nachází pouze v našich pocitech. A vůbec to neznamená, že bude stůl vnímán stejně prostřednictvím pocitů stvoření s jinými smyslovými orgány, například pocitů anděla. Ten samozřejmě bude v porovnání s námi stůl vnímat v jiné formě – v souladu se svými orgány vnímání. Z tohoto důvodu nemůžeme hovořit o tom, jak stůl vypadá v pocitech anděla – vždyť o jeho smyslových orgánech nic nevíme.
A proto stejně jako nemůžeme postihnout podstatu Stvořitele, nemůžeme hovořit ani o tom, jakou formu mají světy ze strany Stvořitele. Ve světech chápeme pouze to, co pociťujeme, protože přáním Stvořitele je, abychom Vyšší světy odhalili tímto způsobem.
Proto je řečeno: „Světlo se nemění.“ A všechny změny probíhají jenom v Kelim, tedy v našich pocitech. Vše měříme a hodnotíme pouze z hlediska našeho vnímání. Proto, pokud se mnoho lidí dívá na stejný duchovní objekt, každý ho chápe jinak podle svých individuálních představ a pocitů. A z toho důvodu všichni vidí jinou formu. A tento duchovní objekt se může také měnit, pokud se jedná o stejného člověka, v důsledku změny jeho stavů – jeho vzestupů a pádů. Světlo samo o sobě je jednoduché, nemá žádnou formu a všechny změny probíhají pouze v postihujících.
A nechť je touha, abychom byli hodni přijmout Světlo Stvořitele a kráčet Jeho cestami, pracovat pro Něho, abychom Ho potěšili, a nikoliv proto, abychom získali odměnu. Nechť je touha pozvednout Šchinu z prachu, abychom se stali hodni splynutí se Stvořitelem a Stvořitel se odhalil Svým stvořením.