61. Je velmi těžko blízko Stvořitele

Slyšel jsem 9. den měsíce Nisan v roce Tav-Šin-Chet (18. dubna 1948)

Je řečeno: „Je velmi bouřlivo a těžko blízko Stvořitele.“ (Žalm 50) A mudrci vysvětlují, že se zde obrazně hovoří o tom, že „je blízko Stvořitele spousta vlasů“ (druhé přečtení stejných slov¹), protože je Stvořitel ke spravedlivým přísný na tloušťku vlasu. A oni sami se ptají: „Proč je to tak? Čím si spravedliví zasloužili takový trest? Vždyť jsou přece spravedliví!“

Jde o to, že všechna omezení ve vesmíru, ve světech, všechna existují pouze z hlediska stvoření. Tudíž jsou důsledkem toho, že postihující na sobě uskutečňuje omezení a zkrácení, zatímco setrvává dole. A Stvořitel souhlasí se vším, co dělá postihující, a Světlo ve stejné míře sestupuje dolů. Takže nižší vyvolává záření a vytékání Světla Shora prostřednictvím své mluvy, svých myšlenek a činů.

Z toho vyplývá, že pokud člověk předpokládá, že se okamžik odpojení od myšlenky na splynutí se Stvořitelem rovná největšímu prohřešení, pak s tím Shora Stvořitel také souhlasí a opravdu je to považováno za spáchání největšího hříchu. Výsledkem je, že právě spravedlivý určuje, jak přísně se k němu bude Stvořitel projevovat, a to až do „tloušťky vlasu“, a jak nižší ustanoví, tak Stvořitel přijímá.

A když člověk necítí sebemenší zákaz jako ten nejpřísnější, tehdy ani Nahoře nepřikládají váhu jeho malým hříchům a nepovažují je za velké hříchy. To znamená, že s takovým člověkem Stvořitel zachází jako s malým dítětem – předpokládá, že jsou malá jeho Přikázání a také i jeho hříchy jsou malé. Vždyť Přikázání i hříchy jsou váženy na jedné váze. A takový člověk je považován za malého.

Ten, kdo je přísný dokonce i ke svým malým činům a chce, aby se k němu i Stvořitel projevoval přísně „na tloušťku vlasu“, je považován za velkého člověka, jehož Přikázání i hříchy jsou velké.

A v souladu s velikostí potěšení, které cítí při plnění Přikázání, stejně silně pociťuje utrpení, když spáchá hřích.

A vypráví příběh o tom, jak v jednom království žil jednou jeden člověk. A on se dopustil provinění před Králem, za které byl odsouzen na dvacet let nucených prací a byl vypovězen do jakéhosi zapadlého místa daleko od své země. A okamžitě vykonali rozsudek a odvezli ho tam – na konec světa.

A on tam našel lidi, kteří byli stejní jako on. Ale padla na něho nemoc zapomnění, takže úplně zapomněl, že má ženu a děti, blízké přátele a známé. A zdálo se mu, že na celém světě není nic jiného než toto opuštěné místo a lidé, kteří tam žijí, a že to je jeho domov.

Ukazuje se, že je celá jeho koncepce světa postavena na jeho pocitech a že si již pravý stav ani nemůže představit a žije pouze vědomím a cítěním, které mu bylo dáno nyní.

V této vzdálené zemi ho naučili zákony, aby je znovu neporušil a mohl se vystříhat všech trestných činů a věděl, jak napravit hřích, který spáchal, aby ho odtamtud propustili. A když zkoumal sbírky zákonů Krále, objevil zákon, že pokud člověk spáchá určité provinění, je poslán na vzdálené místo, odříznuté od celého světa. A on je z takového těžkého trestu vyděšený a je pohoršen krutostí soudu.

Ale nedochází mu, že on sám porušil zákony Krále, že byl odsouzen přísným soudem a již byl vykonán rozsudek. A protože trpí nemocí zapomnění, ani jednou nepocítil svůj pravý stav.

A v tom tkví smysl řečeného, že „je velmi těžko blízko Stvořitele“ („blízko Stvořitele je hodně vlasů“) – to znamená, že člověk musí sám sobě skládat účty za každý svůj krok. Vždyť on sám přestoupil zákon Krále, a proto ho vyhnali z Vyššího světa.

A díky tomu, že nyní koná dobré skutky (ve prospěch Stvořitele), se mu navrací paměť a začíná cítit, jak je ve skutečnosti vzdálen od svého pravého světa. A proto se začne napravovat, dokud ho nevyvedou z jeho vyhnanství a nevrátí ho na jeho místo. Tyto pocity k člověku přicházejí výhradně v důsledku jeho práce, když cítí, jak se vzdálil od svého Zdroje a Kořene. A to až do té doby, než se stane hoden úplného návratu ke svému Kořenu – tudíž do dokonalého a věčného splynutí se Stvořitelem.