Je známo, že se všechno rozkrývá ve své pravé podobě jedině ze své protikladnosti, jak je řečeno: „Výhoda Světla – ze tmy.“ To znamená, že každý jev poukazuje na svoji protikladnost, a právě pomocí protikladů je možné pochopit pravou podstatu, která je s ní v rozporu.
A proto není možné cokoliv plně pochopit, pokud k tomu chybí protiklad. Například není možné ocenit dobré, není-li k němu protiklad, který ukazuje na špatné, jako například: hořké – sladké, láska – nenávist, hlad – nasycení, touha – naplnění, odloučení – spojení. Z toho je zřejmé, že je nemožné dospět k lásce a spojení před dosažením nenávisti a odloučení.
A aby člověk mohl nenávidět odloučení a oddálení, musí nejprve zjistit, co vlastně odloučení znamená a od koho je vzdálen. Jenom tehdy je možné říci, že si přeje tento stav napravit.
Znamená to, že sám člověk musí rozhodnout, od koho a od čeho je vzdálený. Teprve potom se může pokusit tento stav napravit a spojit se s tím, od něhož je odloučen. Pokud člověk chápe, že získá sblížením prospěch, může posoudit škody způsobené tím, že je vzdálen.
Zisk, nebo ztráta se hodnotí podle pociťovaného potěšení, nebo utrpení. Protože se člověk snaží od utrpení vzdálit a nenávidí to, co mu utrpení působí. A míra vzdálenosti závisí na míře pocitu utrpení. Vždyť vyhýbat se utrpení je přirozeností člověka. Proto jedno závisí na druhém a podle míry utrpení se snaží vyvinout veškerá možná úsilí, aby se vzdálil od toho, co způsobuje utrpení. To znamená, že utrpení vyvolává nenávist k jeho zdroji a ve stejné míře se člověk od něho snaží vzdálit.
Z řečeného vyplývá, že člověk nutně potřebuje vědět, co znamená podobnost vlastností, aby věděl, co musí dělat pro dosažení spojení, které se nazývá podobností vlastností. A na základě toho zjistí, co znamená odlišnost vlastností a odloučení.
Z kabalistických knih je známo, že je Stvořitel dobrý a vytváří pouze dobro. To znamená, že je Jeho řízení chápáno nižšími jako dobré. A tomu musíme věřit.
Proto, když se člověk podívá na to, co se děje v jeho okolí, ve světě, podívá se na sebe a na ostatní, pak vidí, jak všichni v důsledku Vyššího řízení trpí a vůbec se netěší, jak by měli na základě dobrého vládnutí, z něhož by to mělo vycházet, a tehdy je těžké tvrdit, že je Vyšší řízení dobré, směřuje k dobrému cíli a poskytuje nám jen dobro.
Je však nutné vědět, že v případě, když člověk nemůže říci, že Stvořitel posílá svým stvořením dobro, nazývá se hříšníkem, protože ho pocit utrpení nutí odsuzovat Stvořitele. A ospravedlňuje Stvořitele jen tehdy, když mu Stvořitel posílá potěšení, jak je řečeno: „Spravedlivým se nazývá ten, kdo ospravedlňuje skutky Stvořitele,“ čili tvrdí, že Stvořitel vládne světu spravedlivě.
Z toho plyne, že když člověk cítí bolest, je vzdálený od Stvořitele, protože se samozřejmě na základě své přirozenosti změní v nepřítele a nenávidí toho, kdo mu posílá utrpení. Ukazuje se, že namísto toho, aby člověk Stvořitele miloval, nenávidí Ho.
Co tedy musí člověk dělat, aby dosáhl lásky ke Stvořiteli? Potřebujeme k tomu „zázračný prostředek“ (Sgula) – studium Tóry a Přikázání (kabaly) – protože Světlo, které je v ní uzavřeno, vrací člověka ke Stvořiteli. Neboť v Tóře je Světlo, které poskytuje člověku možnost cítit hrozbu oddálení se od Stvořitele. A pokud se člověk snaží postihnout Světlo Tóry, postupně v něm vzniká nenávist k oddálení se od Stvořitele. To znamená, že začne cítit příčinu, proč se on a jeho duše nachází v odloučení a oddělení od Stvořitele.
Člověk tudíž musí věřit, že je řízení Stvořitele dobré a má dobrý cíl. Ale člověk zabředl do egoismu, což způsobuje protikladnost jeho vlastností ke Stvořiteli, kvůli tomu, aby mohl uskutečnit nápravu „pro Stvořitele“, nazvanou podobnost vlastností. A pouze v tomto případě je možné získat toto dobro a potěšení. Ale poněvadž nemůže přijmout dobro a potěšení, které si Stvořitel přeje dát, vyvolává to nenávist k oddalování se od Stvořitele.
Tehdy má možnost pochopit obrovský přínos z podobnosti vlastností. A poté se člověk začne snažit o spojení se Stvořitelem. To vede k tomu, že každý stav poukazuje na pravý protiklad. A proto mu všechny pády, které zakusil jako oddálení se od Stvořitele, poskytly možnost pochopit toto i stav protikladný k oddálení.
To znamená, že by měl člověk na základě pádů získat představu o sblížení. Jinak by neměl možnost posoudit důležitost toho, že ho Shora přibližují a dávají mu vzestupy. A nebylo by možné si tuto důležitost uvědomit – jako kdyby dávali potravu člověku, který nikdy nezakusil pocit hladu. Z toho je patrné, že pády, doba oddálení, vede člověka k uvědomění si důležitosti sblížení a vzestupů. A vzestupy v člověku vyvolávají nenávist k pádům, které mu přinášejí oddálení.
A když nemůže posoudit velikost zla v pádech, tudíž když špatně odpovídá na Vyšší vedení, a dokonce ani necítí, o Kom tak špatně hovoří, nechť ví, že se musí napravit a sblížit se Stvořitelem, protože se dopustil velkého hříchu, když mluvil špatně o Stvořiteli.
Z toho vyplývá, že pouze tehdy, když má člověk dva pocity, je schopen mezi nimi pochopit rozdíl, jak je řečeno: „Výhoda Světla – ze tmy.“ To znamená, že teprve tehdy může ocenit blízkost ke Stvořiteli, díky níž je možné dosáhnout dobra a potěšení, jež jsou zahrnuty v Myšlence stvoření „Těšit stvoření“.
A všechno, co se s ním děje, je posláno Stvořitelem proto, aby to pocítil právě tak, jak to cítí, protože to je způsob, jak dosáhnout Cíle stvoření.
Dosáhnout spojení se Stvořitelem však není snadné. Je třeba vynaložit velké úsilí, aby si zasloužil pocítit potěšení a blaho. A do té doby musí člověk ospravedlňovat Vyšší řízení a věřit výše rozumu, že Stvořitel řídí všechna stvoření pouze dobrem a pro jejich dobro. Mohou to vidět a cítit pouze ti, kteří dosahují Cíle stvoření, a ti, kteří toho nedosáhli, cítí opak, jak je řečeno: „Jejich oči však nevidí, jejich uši však neslyší.“
Mudrci je řečeno: „Habakuk ustanovil jeden princip – spravedlivý žije svou vírou.“ To znamená, že se člověk nepotřebuje zabývat podrobnostmi, a veškerou svoji pozornost musí zaměřit na jedinou důležitou podmínku – na dosažení víry ve Stvořitele. A musí o to Stvořitele prosit – aby mu Stvořitel pomohl kráčet vírou výše rozumu. Vzhledem k tomu, že je ve víře zázračná vlastnost, s jejíž pomocí člověk začne nenávidět oddálení. To znamená, že víra v člověku nepřímo vyvolává nenávist k oddálení se od Stvořitele.
Vidíme, že existuje velký rozdíl mezi vírou a zjevnými vědomostmi.
Vždyť když člověk potřebuje prohlédnout a pochopit, a rozum mu ukládá, že je nutné vynaložit úsilí a vykonat něco určitého, pak v případě, že se k tomu jednou rozhodne – toto rozhodnutí je dostatečné – a jak se rozhodl, tak také bude konat, protože ho rozum doprovází na každém kroku, aby vše provedl tak, jak mu to rozum ukazuje. A rozum člověku umožňuje pochopit, že je nutné se rozhodnout právě tak, jak se rozhodne rozum.
Kdežto víra je násilně vynucený souhlas proti rozumu, když člověk překonává důvody svého rozumu a říká, že je nutné jednat tak, jak mu ukládá víra výše rozumu. Proto je víra výše rozumu účinná pouze v době, kdy v ní pracuje – to znamená, když věří – a pouze tehdy je schopen vynaložit úsilí výše vědomostí (rozumu). Ale jakmile víru výše rozumu byť jen na chviličku opustí, tudíž třebaže to je jen na okamžik, ihned zeslábne jeho víra, on se okamžitě přestane zabývat Tórou a duchovní prací a nepomůže mu ani to, že na sebe kdysi přijal cestu výše rozumu.
Naproti tomu, pokud se svým rozumem rozhodl, že mu něco škodí a staví to jeho život do nebezpečí, nemusí se pokaždé vracet ke svému rozhodnutí a vysvětlovat si, proč je to škodlivé a nebezpečné, a to, co jednou rozhodl a pochopil rozumem, ho stoprocentně zavazuje jednat právě tak, jak mu to ukazuje rozum, který mu říká, „co je dobré a co je špatné“, a on již jedná podle dříve rozhodnuté a zvolené cesty.
Z toho je vidět rozdíl mezi tím, k čemu člověka zavazuje rozum a k čemu zavazuje víra. A v čem tkví příčina toho, že když se člověk opírá o víru, je povinen mít neustále na paměti formu víry, jinak poklesne z dosaženého stupně do stavu hříšníka. Tyto stavy se mohou měnit mnohokrát za den, když člověk padá ze svého stupně. Vždyť není možné, aby během celého dne ani na okamžik neztratil víru výše rozumu.
Příčina, proč se zapomíná na víru, tkví v tom, že víra nad znalostmi, výše rozumu, je v rozporu se všemi touhami těla. A protože touhy těla pocházejí ze samotné jeho podstaty, nazvané „touha po potěšení“, a to jak v rozumu, tak i v srdci, tělo neustále člověka přitahuje ke své podstatě. A pouze když je člověk své víře oddaný, dává mu tato víra sílu, aby se vymanil z nadvlády přání těla a postupoval výše rozumu, tedy proti pojetí těla.
Proto předtím, než se člověk stává hoden obdržet touhu k odevzdání, jež je nazvaná „Splynutí“, nemůže se neustále nacházet ve víře. A v době, kdy mu přestane svítit Světlo víry, vidí, v jakém je nicotném stavu, níže kterého již nemůže být. A tento stav je důsledkem nesouladu se Stvořitelem, důsledkem egoistické touhy. Odlišnost vlastností se Stvořitelem způsobuje člověku pocit utrpení a ničí v něm vše, co vložil do sblížení se Stvořitelem.
A zjišťuje, že se v okamžiku, kdy ho opustí víra, ocitá ještě v horším stavu než dříve, než když začal pracovat pro odevzdání. V důsledku toho v člověku vzniká nenávist k oddálení se od vlastností Stvořitele, poněvadž v sobě okamžitě začne cítit bolest a také utrpení celého světa, a není schopen ospravedlňovat vládu Stvořitele nad stvořeními jako absolutně dobrou a směřující k dobrému cíli. A pak cítí, že proň vybledl celý svět a radost nemá odkud přijít.
Proto v něm vzniká nenávist k oddálení se od Stvořitele pokaždé, když začíná napravovat svůj špatný názor na Jeho řízení. A z pocitu nenávisti vůči oddálení se od Stvořitele začne milovat sblížení se Stvořitelem. Vždyť v souladu s mírou, v jaké pociťoval utrpení během oddálení, se ve stejné míře přibližuje ke Stvořiteli. Jak již bylo řečeno výše, v míře pociťování tmy, což je zlo, přichází k pocitu sblížení s dobrem a již ví, jak by měl ocenit tento stav, kdy obdrží alespoň nepatrné sblížení se Stvořitelem.
Na základě toho můžeme pochopit, že veškerá utrpení, jaká jen ve světě existují, jsou pouhou přípravou na skutečná utrpení, ke kterým člověk zákonitě musí dospět, jinak nebude moci dosáhnout ani nejnižšího duchovního stupně, poněvadž není Světlo bez Kli (touhy pocítit toto Světlo). A opravdovým utrpením se nazývá to, když obviňuje Vyšší řízení, když o něm špatně mluví. A modlí se právě za to, aby nemluvil špatně o řízení Stvořitele.
A pouze toto utrpení bere Stvořitel na vědomí, což se nazývá „Stvořitel slyší modlitbu každého“. Stvořitel odpovídá pouze na tato utrpení, jelikož člověk neprosí o pomoc s cílem uspokojit své egoistické touhy. Vždyť kdyby mu Stvořitel dal požadované, oddálilo by ho to od Stvořitele ještě více kvůli odlišnosti vlastností, která by vznikla v důsledku získání požadovaného.
Ale člověk přesně naopak prosí o víru, aby mu dal Stvořitel sílu k překonání egoismu a on mohl dosáhnout podobnosti ke Stvořiteli. Vždyť vidí, že v nepřítomnosti trvalé víry, když mu nesvítí Světlo víry, přestává věřit ve Stvořitelovo řízení, takže se stává hříšníkem, neboť obviňuje Stvořitele.
Vychází najevo, že všechno utrpení zakouší jenom proto, že špatně smýšlí o Vyšším řízení. Takže trpí v důsledku toho, že tam, kde člověk musí děkovat a chválit svého Stvořitele: „Požehnaný je Stvořitel, který nás stvořil ke slávě Svojí,“ když by stvoření měla Stvořiteli děkovat, vidí, že řízení světa není ke slávě Stvořitele, protože si každý stěžuje a požaduje, aby bylo řízení zjevné a Stvořitel otevřeně vládl světu po dobrém a s cílem dobra. A poněvadž to není odhaleno nižším, takové řízení Stvořitele nepovyšuje – a právě to mu působí utrpení.
Ukazuje se, že utrpení, které člověk cítí, způsobuje to, že odsuzuje vládu Stvořitele. A proto prosí Stvořitele, aby mu dal sílu víry a možnost pochopit, že Stvořitel je „dobrý a tvořící dobro“. A to nikoliv kvůli obdržení blaha a vlastního potěšení, nýbrž aby neodsuzoval vládu Stvořitele – což mu působí utrpení.
To znamená, že ze své strany chce člověk vírou výše rozumu věřit, že Stvořitel řídí svět dobrem a pro jeho blaho. A chce, aby cítil víru tak jasně, jako by to byla opravdová znalost.
Proto, když se člověk zabývá Tórou (kabalou) a Přikázáními (cestami Stvořitele), chce na sebe přitáhnout Světlo Stvořitele, nikoliv pro své vlastní potěšení, ale proto, že je pro něho nesnesitelné, že nemůže ospravedlnit řízení Stvořitele jako dobré a přinášející dobro. A to člověku působí utrpení, poněvadž proklíná jméno Stvořitele, který je dobrý a tvoří dobro, ale tělo člověka (jeho touhy) mu říká opak. A z toho vznikají všechna jeho utrpení: vždyť jestliže se nachází v oddálení od Stvořitele, pak není schopen ospravedlnit Jeho zacházení s nižšími. A to znamená, že nenávidí odloučení od Stvořitele.
A když se v člověku rodí taková utrpení, Stvořitel slyší jeho modlitbu (prosbu ze srdce) a přibližuje jej k Sobě. A člověk se stává hoden sblížení, poněvadž utrpení, která pociťoval v odloučení od Stvořitele, vyvolávají sblížení se Stvořitelem.
O takovém stavu je řečeno: „Výhoda Světla je posuzována ze tmy,“ a také: „Výhoda země – ve všem,“ kde „země“ je stvoření. „Ve všem“ znamená, že v důsledku výhody, která člověku umožňuje vidět rozdíl mezi těmito stavy sblížení a oddálení se, je odměněn splynutím „ve všem“, protože Stvořitel je VŠE!