Je řečeno: „Hle, moře veliké a široké, kde jsou plazi – kterých je bezpočet – živočichové malí a velcí.“ (Žalm 104, 25)
Vysvětlení:
Hle, moře – označuje moře nečistých přání (Sitra Achra).
Veliké a široké – znamená, že se odhaluje každému a křičí: „Dej! Dej!“ (Gav-Gav!), což znamená obrovské Kelim, jež prahnou po přijímání.
Kde jsou plazi – znamená, že tam jsou Vyšší světla, na která člověk šlape a nohama je pošlapává.
Kterých je bezpočet – živočichové malí i velcí – označuje, že jsou v tomto moři uzavřeny všechny životní síly, jaké jen člověk má, od velkých až po malé.
A to všechno proto, že existuje pravidlo: „Z nebes dají dary a neodebírají“. (Vše, co je dáno z nebes, se neodebírá nazpět Nahoru, nýbrž vše zůstává dole.) Pokud tedy člověk vyvolal probuzení Shora a pak jej poškodil, toto probuzení již zůstává dole, ale nikoliv v člověku, nýbrž spadne do moře nečistých přání.
To znamená, že pokud člověk přitáhl nějaké Světlo, ale není schopen ho trvale udržovat, protože jeho Kelim (touhy) stále nejsou dostatečně čisté a nejsou napraveny natolik, aby odpovídaly Světlu a přijímaly Světlo se záměrem odevzdávat, podobně jako Světlo přicházející od Dávajícího, pak je tomuto Světlu uloženo, aby se z něho vytratilo.
A tehdy spadne do nečistých přání. A tak několikrát: člověk obdrží Světlo a pak ho ztratí. Z tohoto důvodu se Světlo shromažďuje v moři nečistých přání (Sitra Achra), dokud není naplněna určitá míra. To znamená, že poté, co člověk vynaloží plnou míru úsilí, jaké je jen schopen, Sitra Achra mu vrací vše, co uchvátila pod svou vládu. A v tom tkví tajemství řečeného: „Pohltí síly – a vychrlí zpět.“ (Jób)
Ukazuje se, že všechno, co nečisté touhy získaly pod svou nadvládu, bylo jenom jako vklad – to znamená: na dobu, po kterou mají nad člověkem moc. A veškerá moc, kterou mají, je určena jen k tomu, aby poskytla člověku možnost odhalit své egoistické touhy a přivést je do Svatosti. To znamená, že pokud by nečisté touhy člověku nevládly, uspokojil by se s málem a tehdy by zůstal odloučen od Stvořitele ve všech svých přáních.
Takto by člověk nikdy nemohl shromáždit Kelim, které se vztahují ke Kořenu jeho duše, přivést je do Svatosti a přitáhnout Světlo, které mu bylo určeno. Náprava proto znamená, že pokaždé, když získá nějaké Světlo a pak se propadne, je povinen ještě jednou začít znovu, čili začít nová vyjasňování. A to, co měl v minulosti, spadá do nečistých přání a je uchováno v jejich držení jako vklad. Poté od Sitry Achry obdrží všechno, co si od něho po celou dobu brala.
Je však třeba vědět, že pokud by byl člověk schopen udržet třeba jen sebemenší záři, ale trvale, již by byl považován za dokonalého člověka, který by s touto září mohl kráčet vpřed. Z toho důvodu, ztratil-li záři, měl by toho litovat.
A to je podobné člověku, který do země zasadil semínko, aby z něho vyrostl velký strom, avšak ihned toto semínko vyjmul ze země. A pokud je to tak, pak jaký je užitek z jeho práce – z toho, že zasadil semínko do země? A navíc je možné říci, že nejen vyjmul semínko ze země a zničil ho, ale že vytáhl ze země celý strom se zralými plody a zničil jej. A jedná se o to, že kdyby neztratil tuto malou záři, vyrostlo by z ní velké Světlo. Ukazuje se, že neztratil malou záři, nýbrž obrovské Světlo.
A je třeba znát obecné pravidlo: člověk nemůže žít bez životní síly a potěšení, což vyplývá z Kořene stvoření, tudíž z Jeho touhy těšit stvoření. Proto žádné stvoření nemůže existovat bez životní síly a potěšení. A tak je každé stvoření donuceno jít a hledat místo, odkud může získat potěšení a radost.
A obdržet radost je možné třikrát: z minulosti, z přítomnosti i z budoucnosti, ale v podstatě přijímáme potěšení v přítomnosti. Ačkoliv vidíme, že člověk může mít potěšení z minulosti a z budoucnosti, je to však právě proto, že mu minulost a budoucnost září v přítomnosti.
Z toho důvodu, když člověk nenachází potěšení v přítomnosti, získává životní sílu z minulosti. Může ostatním říkat, jak mu bylo v minulosti dobře, a z toho získává sílu pro život v současnosti. Nebo si představuje a doufá, že mu bude dobře v budoucnosti. Pocit potěšení z minulosti a z budoucnosti je však posuzován v závislosti na tom, nakolik Shora svítí člověku v přítomnosti. A věz, že toto pravidlo platí jak pro materiální potěšení, tak i pro duchovní potěšení.
A jak vidíme dokonce i v době, kdy člověk pracuje v materiálním, nevyhnutelně během své práce lituje, že se musí nutit k námaze, a to jediné, díky čemuž může pokračovat v práci, je to, že ho v budoucnu přitahuje odměna za práci. A tato naděje mu svítí v přítomnosti, takže je schopen pokračovat v práci.
Pokud si však není schopen představit odměnu očekávanou v budoucnosti, netěží z budoucnosti potěšení, které by obdržel jako odměnu za svoji práci – to znamená, že neočekává odměnu, ale to, že skončí jeho utrpení z nutnosti pracovat. A on se už nyní v současnosti těší tím, co se stane v budoucnu. To znamená, že mu budoucnost svítí v současnosti tím, že práce brzy skončí, že vyprší čas, během něhož je třeba pracovat, a on bude moci odpočívat.
Ukazuje se, že mu svítí potěšení z odpočinku, který nakonec získá – to znamená, že vidí prospěch v tom, že se zbaví utrpení, které v současnosti z práce zakouší, a to mu dává sílu pracovat. A kdyby si člověk nedokázal představit, že se brzy osvobodí z utrpení, které nyní prožívá, stal by se zoufalým a smutným až do té míry, že by si mohl vzít život.
O příčině výše uvedeného je mudrci řečeno: „Ten, kdo se zbavuje života, nemá podíl v budoucím světě,“ protože nepřijímá Vyšší vládu a popírá, že Stvořitel řídí svět jako dobrý a tvořící dobro. Ale člověk musí věřit, že k němu tyto stavy přicházejí proto, že mu touto cestou chtějí Shora poskytnout nápravu (Tikun). To znamená, aby získal z těchto stavů Rešimot a byl schopen vlastními silami odhalit a pochopit způsob řízení světa. A tyto stavy se nazývají stavy „opačné strany“ (Achorajim), a když tyto stavy překoná, stane se hoden Stvořitelovy tváře (Panim), což označuje, že Světlo osvítí vnitřek této opačné strany (Achorajim).
A existuje pravidlo, že člověk bez možnosti přijmout potěšení a radost nemůže žít. Ukazuje se, že v době, kdy není schopen přijímat z přítomnosti, je v každém případě povinen přijímat životní sílu z minulosti nebo z budoucnosti. To znamená, že tělo pro sebe hledá životní sílu všemi prostředky, které má k dispozici. A pokud člověk nesouhlasí s přijímáním životní síly z materiálních věcí, pak tělo nemá jiné východisko a je tudíž donuceno souhlasit s přijímáním životní síly z duchovních věcí; vždyť nemá žádnou jinou možnost. A tak tělo musí souhlasit s přijímáním potěšení a radosti z odevzdávání, poněvadž bez životní síly není možné žít.
V souladu s tím vychází najevo, že v době, kdy si člověk zvykl plnit Tóru a Přikázání v Lo Lišma (pro sebe) čili přijímat za svoji práci odměnu, má skutečně možnost si představit, že pak obdrží nějakou mzdu a již bude moci pracovat díky tomu, že získá potěšení a radost později. Proto, když přebývá v Lo Lišma, není nutné, aby mu Shora dávali životní sílu. Vždyť získává životní sílu z představy budoucího obrazu. A Shora nedávají nadbytečné, nýbrž pouze nezbytné.
Na druhou stranu, pokud člověk nepracuje proto, aby obdržel odměnu, ale chce pracovat bez jakékoliv mzdy, jak si v tom případě může představit, že později bude moci odněkud získat životní sílu? Nedokáže si představit žádný obraz budoucnosti, protože nemá nic, o co by se mohl opřít.
Z toho důvodu, chce-li člověk pracovat pouze ve prospěch Stvořitele a nesouhlasí s tím, že bude v životě přijímat životní sílu v nějaké jiné formě, pak neexistuje jiné východisko a Shora jsou mu povinni dát životní sílu. Vždyť nepožaduje nic jiného než sílu nezbytnou k životu, aby mohl pokračovat v životě. A pak přijímá životodárnou sílu z místa Svaté Šchiny.
A mudrci o tom řekli: „Každý, kdo strádá utrpením společnosti, je odměněn útěchou za celou společnost.“ Společností se nazývá Svatá Šchina. Vždyť společnost znamená shromáždění, tudíž shromáždění Izraele, a Malchut je společenství všech duší.
A člověk si nepřeje žádnou odměnu pro svůj vlastní prospěch, ale přeje si pracovat ve prospěch Stvořitele, což se nazývá pozvednout Šchinu z prachu, aby nebyla tak ponížená jako v době, kdy nechtějí pracovat pro Stvořitele. Ale v každém díle, počítá-li člověk s tím, že z něho pro sebe vytěží prospěch, dostává energii pro práci. Když se však dílo týká prospěchu Stvořitele a člověk nevidí, že obdrží nějakou mzdu, pak se tělo této práci brání a pociťuje v této práci příchuť popela.
A tento člověk chce opravdu pracovat pro Stvořitele, brání se tomu pouze tělo, a proto prosí Stvořitele o sílu, aby dokázal pracovat a zvednout Šchinu z prachu. Proto je odměněn tváří Stvořitele, která se mu odhaluje, a ukrytí zmizí.