Bohatství je nádoba, ve které je uloženo jmění člověka. Například obilí je uloženo ve stodole a drahé věci jsou uloženy na bezpečnějším místě. To znamená, že každá získaná věc je určena vztahem ke Světlu a Kli – nádoba musí být schopna tuto věc pojmout. Vždyť jak je známo, není Světlo bez Kli a toto pravidlo platí i v materiálním světě.
Co je však duchovní nádoba, která je schopna obsahovat Světlo a duchovní hojnost, jež si nám Stvořitel přeje dát? Jaká by měla být nádoba, aby byla vhodná pro Světlo? Naprosto stejně jako v tomto materiálním světě, musí být nádoba vhodná pro to, co je v ní uloženo, takže si musí navzájem odpovídat. Například nemůžeme říci, že uchováme zásoby vína, které se nezkazí, když je nalijeme do nových pytlů, nebo když máme velké zásoby mouky a nasypeme ji do sudů. A jak je obvyklé, pro víno jsou zapotřebí sudy a džbány a pro mouku pytle, nikoli sudy.
A proto se ptá: jaká by měla být duchovní nádoba, abychom s těmito nádobami mohli nashromáždit obrovské bohatství z Vyššího světa? V souladu s pravidlem: „Více než chce telátko sát, kráva ho chce krmit“. Vždyť přáním Stvořitele je těšit stvoření. A musíme věřit, že Cimcum – zkrácení Světla bylo učiněno pro náš prospěch a zajisté jen kvůli tomu, že nemáme vhodné Kelim schopné pojmout Světlo stejně jako materiální nádoby, které musí být vhodné pro to, co v nich bude uloženo. Z toho důvodu potřebujeme pochopit, že pokud získáme dodatečné Kelim, budeme v nich moci pocítit duchovní bohatství.
A odpověď na to zní: „V klenotnici Stvořitele není žádné jiné bohatství kromě bázně před Stvořitelem.“
Je však třeba objasnit, co je bázeň před Stvořitelem, jenž se objevuje jako nádoba, z níž je vytvořena klenotnice, aby do ní bylo možné vložit všechny cennosti, které jsou pro člověka důležité. A řekli mudrci (Berachot s. 7), že to je stejná bázeň, kterou pocítil Mojžíš, když „Zakryl tvář svou, neboť se bál pohlédnout na Stvořitele“, a proto se stal hoden Ho spatřit.
A smysl strachu spočívá v tom, že se člověk bojí obrovského potěšení, které se tam nachází. Vždyť ho nyní nemůže přijmout ve prospěch odevzdání. A jako odměnu za to, že prožíval strach, získá pro sebe Kli schopné přijmout Vyšší světlo. Právě v tom spočívá práce člověka. Všechno ostatní patří Stvořiteli kromě strachu. Vždyť podstata strachu tkví v tom, aby člověk nepřijímal potěšení, avšak všechno, co Stvořitel dává, je určeno pouze pro přijetí. A proto je řečeno: „Všechno je v moci nebes kromě chvění před Stvořitelem.“
Tuto nádobu nutně potřebujeme, jinak budeme jako hlupák, o kterém mudrci řekli: „Jaký hlupák je ten, kdo ztrácí vše, co mu dávají.“ To znamená, že nám nečistá síla odebírá všechno Světlo, pokud ho nemůžeme přijmout se záměrem ve prospěch odevzdání, a všechno přechází k přijímajícím Kelim – to znamená k nečistotě (Sitra Achra, סטרא אחרא).
O tom je řečeno: „Dodržujte všechna Přikázání!“ Vždyť podstata dodržování je založena na strachu. Přestože má Světlo v povaze se chránit a mizí, jakmile ho chtějí přijmout do egoistických Kelim, sám člověk se toho musí snažit vyvarovat natolik, nakolik je to jen možné, jak je řečeno: „Chraňte se sami, byť jen trochu na své úrovni dole, a Já vám dám velkou ochranu Shora.“
Strach je vložen pouze na člověka, jak řekli mudrci: „Vše je v moci nebes kromě chvění před Stvořitelem,“ protože Stvořitel může dát člověku vše kromě této bázně. Vždyť co dává Stvořitel? Přidává do jejich vztahů lásku, nikoliv strach.
A získat bázeň je možné zásluhou zázračné síly Tóry a Přikázání. Když člověk vykonává tuto duchovní práci a přeje si poskytnout potěšení svému Stvořiteli, pak se tento záměr oděje na jeho činnosti v plnění Přikázání a ve studiu Tóry a přivede ho ke chvění. Jinak zůstane na neživé úrovni Svatosti, dokonce i tehdy, když plní Tóru a Přikázání do posledního detailu a se vší důkladností.
Proto člověk musí vždy pamatovat na to, s jakým cílem se věnuje Tóře a Přikázáním. O tom řekli mudrci: „Nechť bude Svatost vaše kvůli Mně.“ Jenom Stvořitel by měl být jejich cílem, aby pracovali pouze pro potěšení Stvořitele – to znamená, že všechny jejich činy musí být ve prospěch odevzdání.
Jak je mudrci řečeno (Berachot 20): „Každý, kdo dodržuje, má místo ve vzpomínkách.“ To znamená, že o všech, kteří dodržují Tóru a Přikázání se záměrem dosáhnout „vzpomínky“, je řečeno: „Vzpomínky na Něho mi nedovolí usnout.“
Ukazuje se, že hlavním cílem dodržování Tóry je dosáhnout vzpomínky. To znamená, že ho touha pamatovat na Stvořitele přiměje k tomu, aby dodržoval Tóru a Přikázání. Právě Stvořitel je příčinou, díky které se člověk zabývá Tórou a Přikázáními. Vždyť bez toho s Ním není možné dosáhnout splynutí, protože „Stvořitel nemůže být pospolu se samolibým“ kvůli odlišným vlastnostem.
Odměna a trest jsou však člověku skryty a zbývá mu jen věřit, že odměna a trest existují. Protože Stvořitel chtěl, aby všichni pracovali pro Něho, a nikoliv pro svůj vlastní prospěch. Vždyť by je to oddalovalo od vlastností Stvořitele. A kdyby byla odhalena odměna a trest, člověk by pracoval kvůli lásce k sobě samému, poněvadž by si přál, aby ho Stvořitel miloval, nebo kvůli nenávisti k sobě, jelikož by se bál, že ho Stvořitel bude nenávidět. To znamená, že veškerou motivací ke své práci je pouze on sám, nikoliv Stvořitel. Stvořitel si však přeje, aby příčina i motivace k práci spočívala v Něm.
Vychází najevo, že strach přichází právě v době, kdy si člověk uvědomí svoji nicotnost a prohlašuje, že slouží Králi a přeje si Mu odevzdávat – a to je veliká odměna. A není možné ocenit a vyjádřit nekonečnou důležitost této služby. V souladu se známým pravidlem se dávání významnému člověku cení, jako kdyby od něho přijímal. A je pochopitelné, že ve stejné míře, v jaké člověk cítí svou vlastní nicotnost, je schopen začít oceňovat velikost Stvořitele a probouzí se v něm touha Mu sloužit. Pokud je člověk samolibý, pak Stvořitel říká: „Je nemožné, abych byl pospolu se samolibým.“
V tomto smyslu se říká, že hlupák, hříšník a hrubián chodí společně. Hlupákem se nazývá proto, že nepociťuje strach – tudíž se nemůže sklonit před Stvořitelem a ocenit, jaká obrovská čest je sloužit Stvořiteli bez odměny. Proto nemůže od Stvořitele obdržet moudrost (Chochma) a zůstává hlupákem. A být hlupákem znamená být hříšníkem, jak je mudrci řečeno: „Člověk nezhřeší, dokud se v něm neusídlí duch hlouposti.“