Rabaš
Článek 3, 1985
Pravda a víra jsou dva protikladné pojmy. Vidíme, že v naší modlitbě, kterou pro nás stanovili členové Velkého Shromáždění, zároveň existují dvě opačné strany věci. Na jedné straně je pořadí modlitby postaveno tak, že je ji třeba pronést právě v té době, kdy má člověk jakýkoliv nedostatek. Mudrci řekli, že modlitba by měla vycházet z hloubi srdce, to znamená, aby byl nedostatek pocítěn celým srdcem.
To znamená, že v srdci by neměl být jakýkoli pocit dokonalosti - naopak, srdce musí mít pouze nedostatek. A čím větší je nedostatek, tím lépe se přijímá modlitba ve srovnání s ostatními.
Kniha "Zohar" odkazuje na tři modlitby (Balak, Body 187, 188): Modlitba Mojžíše - modlitba, která nemá podobenství v jiném člověku; Modlitba Davida - modlitba, kterou nemá žádný jiný král; a je tu ještě modlitba chudáka. Která z něj je nejdůležitější? Modlitba chudáka je mnohem důležitější modlitbou, než modlitby Mojžíše a Davida, a důležitější než jakákoliv z ostatních modliteb, které ve světě existují.
Jaký to má význam? Říká se, že srdce chudého je rozbito. A Stvořitel, jak je známo, se nachází v blízkosti těch, kdo mají zlomené srdce. A chudák se s Ním pořád hádá a Stvořitel pozorně poslouchá jeho slova.
V souladu s knihou "Zohar" je nejlepší modlitba člověka se zlomeným srdcem, který nemá nic pro oživení duše. O takovém stavu se říká, že modlitba vychází ze srdce. A tato modlitba je nejdůležitější ze všech modliteb, které jen ve světě existují, protože tento člověk nemá nic, na co by mohl říci - já mám a jiní nemají. Takový člověk je plný nedostatků. A toto je čas a místo pro opravdovou modlitbu pocházející ze srdce. To znamená, že čím větší je nedostatek, tím výraznější je modlitba.
Kromě samotné modlitby, tj. prosby, mudrci zavedli řád chvály a poděkování, které jsou v rozporu s požadavkem. Jak je zvykem ve světě, pokud člověk dělá jinému něco dobrého, druhý mu děkuje. Ale objem vděčnosti vždy záleží na množství toho dobrého, co bylo uděláno.
Například jeden z přátel pomohl druhému tak, že šlo o polovinu příjmů, tj. druhému tento příjem stačil jen na polovinu požadovaného pro domácnost. V tomto případě je jeho poděkování neúplné. Ale pokud jeden z přátel nejen plně uspokojil veškeré potřeby druhého, ale dal více, druhý mu bude děkovat upřímně a celým svým srdcem.
V návaznosti na výše řečené se ukazuje, že pokud člověk děkuje Stvořiteli a chválí Ho a dělá to z celého srdce, musí pak samozřejmě vidět, že Stvořitel splňuje všechny jeho potřeby. V opačném případě jeho modlitba nebude opravdová.
Člověk se musí snažit vidět, že všechny jeho nedostatky jsou naplněny Stvořitelem. A teprve pak Mu může upřímně poděkovat. A právě toto je ta služba, pro kterou se rozhodli mudrcové v modlitbě.
Ukazuje se, že modlitba a prosba z jedné strany a služba a chvála z druhé, jsou v rozporu. Protože modlitba a prosba je úplná pouze tehdy, když je člověk doslova přeplněn nedostatky a touhou. Všechno je zcela jinak, pokud jde o sloužení a chválu - tentokrát člověk musí mít splněna všechna přání, aby jeho vděčnost byla upřímná.
A musíme pochopit, proč se ve skutečnosti mudrci rozhodli pro právě takový postup v modlitbě, jaká je v tom nezbytnost a co nám dává takový postup? A další věc: jak se dají spojit tyto dva protiklady?
ARI řekl (Talmud Esser Sefirot, str. 788, bod 83): "V děloze ženy musí být "dveře", jsou zapotřebí proto, aby plod neměl možnost vyjít ven tak dlouho, dokud není plně vyvinut. A musí mít taky "sílu", která tvoří plod".
A vysvětluje se význam toho, co je řečeno. Že v materiálním světě, pokud v důsledku jakéhokoli porušení v systému plození dětí došlo u ženy k nějaké chybě, nastal potrat, tj. embryo "vyšlo" ven nedostatečně vyvinuté. Takový proces nelze nazvat porod, protože zárodek není životaschopný. Proto se říká, že došlo k potratu, což znamená, že se nenarodil, ale "spadl" ["byl vyhozen"].
Stejně tak je to v duchovních světech. V "Ibure" - periodě rozvoje duchovního embrya - existují dvě úrovně:
a) Samotný "Ibur", tj. úroveň "malého stavu". A toto je jeho skutečná podoba.
b) Ale tento stav je považován za nedostatečný. A pokud v jakémkoli místě v systému svatosti existuje jakýkoliv nedostatek, potom je to klíčem pro temné, sobecké sily. A pak to může vést k "potratu", tj. ke stavu "zoufalství", pádu. Pod pojmem "potrat" v duchovních světech máme na mysli duchovní objekt, k jehož pádu dojde před ukončením procesu jeho vývoje.
Proto zde musí být duchovní síla, která by držela embryo, odhazovala od něho sobecké síly, poskytovala zárodku pocit duchovní dokonalosti, celistvosti a růst.
Ale jak je možné, aby embryo rostlo v době, kdy se stále nemůže dostat ani vlastní malý stav? Vždyť zatím nemá připravené žádné touhy, nádobu, do které by mohlo dostat pro odevzdání.
K tomuto je vysvětlení. Mudrci říkají, že zárodek v děloze matky jí to, co jí jeho matka. Jak je uvedeno v traktátu "Gittin : "Plod je kyčel matky ", tj. zatímco plod je v děloze matky, není samostatným subjektem, a proto dostává vše, co potřebuje, od matky. To znamená, že všechno dostává skrze nádoby matky.
Proto, pokud plod ještě nemá touhy, do kterých by mohl dostat "velký stav", může jej dostat pomocí vyšší duchovního objektu, kterým je jeho "matka". Protože plod naprosto neprojevuje své vlastnosti a je pouhou součástí vyššího duchovního objektu.
A když plod obdrží možnost pro růst, stává se celostní, kompletní. Nyní temné síly nemají spojení, a proto se stav růstu nazývá omezující, brzdicí silou. A tato síla nedává duchovnímu plodu "vypadnout". Stejně jako v hmotném světě se matka snaží chránit své dítě, které nosí pod srdcem, aby se mu nic nestalo.
Z toho vyplývá, že duchovní činnost člověka má dva stavy. První - skutečný stav, ve kterém se nachází člověk, tj. malý. V tomto stavu všechno, co si myslí a dělá, je jím vnímáno jako stav bezvýznamnosti, maličkosti. Člověk to začne cítit v době, kdy chce jít cestou Pravdy, tj. cestou duchovní práce. Pak začne vidět, jak je vzdálen touhy dávat, že není v jeho silách udělat jakýkoliv čin dávání. A tomu se říká úroveň pravdy, to znamená, že je to skutečný stav, ve kterém se nachází.
Jak již bylo řečeno, v průběhu malého stavu klipot mají spojení s tím, kdo se nachází v tomto stavu, a mohou vyvolat "potrat". Takže člověk, který začal postupovat cestou Pravdy, se nachází ve stavu duchovního zrození, a sobecké síly, které na něj působí, mohou vyvolat "potrat." To znamená, že člověk může spadnout z duchovního úrovně, na kterém se nachází. Pokud se tak stalo, musí člověk začít svoji duchovní práci znovu, jako kdyby nikdy předtím nezačal sloužit Stvořiteli.
Proto existuje síla, která chrání duchovní "plod" od vypadnutí. Člověk musí mít pocit celistvosti a dokonalosti, tj. musí cítit, že nemá žádný nedostatek v duchovní práci a že se nyní blíží ke Stvořiteli, úplně s Ním splynul. A nikdo mu nemůže říct, že nepostupuje ve službě pro Stvořitele.
V opačném případě se člověk marně snaží, není hoden sloužit Stvořiteli, a proto by neměl vyskakovat a měl by postupovat stejně, jako všichni ostatní. Proč tento člověk vyvolává zmatek tím, že chce být na vyšší úrovni, než všichni ostatní? Kromě toho absolutně nedostává uspokojení ze své duchovní práce.
"Toto dává sílu, abyste mohli obdržet myšlenky a touhy, že musíte odejít od práce obyčejných lidí a postupovat dále směrem k Pravdě. To je správné a nazývá se to "pravda". Můžete však vidět, že i když chcete sledovat cestu pravdy, nejste na to připraveni. Buď z důvodu nedostatečných schopností, nebo kvůli nedostatečné síle překonání vlastní povahy, jejichž základem je sobectví. Proto musíte opustit tuto duchovní práci a vrátit se do stavu obyčejných lidí, nebýt povýšení a raději odbočit z této cesty."
Aby ale člověk nespadl pod vládu těchto argumentů, potřebuje pomocnou sílu. Musí totiž věřit nad rozumem, že začal postupovat na cestě Pravdy. A to je velmi velký a významný úspěch. Člověk ale nemá možnost posoudit význam toho, že začal jít touto cestou. Protože pro to je třeba napravené přání, naplněné světlem Stvořitele.
Ale toto všechno se vztahuje k období, kdy šlo o přání vyššího duchovního objektu, tj. Stvořitel ví, kdy určitý člověk musí pocítit své spojení s Ním. Ve svých vlastních přáních se člověk cítí mnohem hůře, než předtím, kdy šel obvyklou cestou jako všichni ostatní a když každý den cítil, že se přidává něco k dodržování Tóry a přikázání. Ale teď, když začal jít vlastní cestou, tj. stále uvažuje, co může udělat ve Jménu Stvořitele, nakolik se může zbavit sobectví, v tomto období všechno vypadá úplně jinak.
A pak, v závislosti na tom, jak blízko se přiblížil k Pravdě, si začíná uvědomovat pravdu. A ona je v tom, že člověk se nemůže dostat ven zpod nadvlády sobectví. Nicméně, s použitím touhy vyššího, tj. vírou nad rozumem, člověk může zvednout sám sebe a říct: "Pro mne je velmi důležité, že dávám Stvořiteli, a chci, aby mne Stvořitel přiblížil k Sobě. Věřím, že Stvořitel ví, kdy nastane můj čas, abych pocítil, že On mě přiblížil. Do té doby jsem přesvědčen, že Stvořitel ví, co je pro mě dobré.
Musím věřit, že Stvořitel se mnou zachází jako "Dobrý a Konající dobro." A když tomu věřím, pak mi pošle znamení, abych mohl děkovat a chválit Stvořitele.
A samozřejmě musíme pochopit, že je to pro naše dobro. Že právě za pomoci víry budeme schopni dosáhnout cíle - dostat pro dávání. Stvořitel nás nemusel vést pomocí víry, ale pomocí poznání. Přesto tomu tak není.
Nyní je na čase pochopit odpověď na otázku, kterou jsme si položili na začátku. Proč jsou zapotřebí dva protikladné pojmy? Na jedné straně musíme následovat cestu pravdy, tj. povědomí našeho skutečného stavu, v němž máme pocit, že se nevzdalujeme sobectví a nepřibližujeme se k lásce k bližnímu.
Vidíme, že duchovní svět pro nás není moc důležitý. Cítíme, že máme velký nedostatek. Litujeme toho, ubližuje nám, že jsme tak vzdálení od Stvořitele. A toto vše se nazývá pravdou. To znamená, že cítíme svůj stav v souladu se smysly, které máme.
Navíc máme cestu vírou nad rozumem, tj. nebrat v úvahu naše znalosti. Jak se říká, "jejich oči nevidí, jejich uši neslyší", tj. musíš věřit, že Stvořitel se na nás dívá a On ví, co je pro nás dobré a co špatné.
Proto Stvořitel chce, abych cítil svůj stav tak, jak to cítím. A osobně je mi jedno, jak se cítím, protože chci dávat radost Stvořiteli. Proto, hlavní co musím dělat, je sloužit ve jménu Stvořitele. I když mám pocit, že není žádná dokonalost v mé práci, nicméně ve vnímání Vyššího, tedy ze strany Vyššího, jsem ve stavu dokonalosti.
Takže mám právo sloužit Králi, dokonce i na té nejmenší pozici. Vidím to jako velkou zásluhu, že Stvořitel mi dal příležitost se k Němu trochu přiblížit. Takže teď můžeme pochopit, co je to pravda a víra. Pravda je, když člověk vidí svůj skutečný stav, a proto má příležitost pro upřímnou modlitbu, protože má pocit nedostatku, který je třeba naplnit. Proto se člověk může modlit ke Stvořiteli a žádat, aby On se naplnil jeho nedostatek, až pak se člověk může pozvedat se žebříkem Svatosti. Víra je pak úroveň celistvosti, dokonalosti, která dává člověku příležitost upřímně děkovat a chválit Stvořitele. Až pak může být potěšen.