Rabaš

O důležitosti přátel

Článek 17, Část 1, 1984

Existuje otázka: jak oceňovat důležitost přátel, kteří jsou členy skupiny, tj. jak se chovat ke svým přátelům? Člověk například vidí, že se jeho přítel nachází na nižším stupni, a on chce svého přítele poučovat, aby si vedl lépe, tj. vypadal lépe, než je.

Ukazuje se, že člověk nemůže být jeho přítelem, protože ho vidí na úrovni učně, a ne přítele. Jestliže člověk vidí, že jeho přítel stojí na vyšším stupni a že se od něho může poučit, tj. převzít od něho správné kvality, je připraven ho přijmout jako svého Rava, a nikoliv jako přítele.

A pouze když člověk vidí, že se jeho přítel nachází na stejné úrovni s ním, mohou se skutečně stát přáteli a vzájemně „splynout“. Když říkáme „přátelé“, míníme tím, že se oba nacházejí ve stejném stavu. Pokud mají stejné názory, ideje, mohou se rozhodnout se spojit a pak spolu mohou směřovat ke společnému cíli.

Připusťme, že jsou dva přátelé, kteří mají shodné ideje a společně vykonávají nějakou výnosnou práci. Pokud cítí, že mají rovnocenné síly, je vše v pořádku; rozdělují si výnos rovným dílem. Když však jeden z nich cítí, že je lepší než druhý, že přináší větší prospěch, pak chce obdržet větší část zisku.

Všechno je však úplně jinak, pokud hovoříme o lásce mezi přáteli – když se přátelé spojují ve prospěch absolutní jednoty, tj. když jsou si oba navzájem rovnocenní – to se nazývá jednotou. Pokud společně vykonávají nějakou práci a výsledky nerozdělují stejným dílem, pak to jednota není.

Pokud se jedná o lásku k přátelům, míní se tím, že vše, co získají společně, budou rozdělovat rovným dílem a díky tomu mezi nimi bude láska, mír a soulad.

Každý člen skupiny musí sám sebe považovat za nejvíce bezvýznamného ze všech a tehdy je schopen naslouchat mínění ostatních. Pokud člověk sám sebe považuje za vyššího, než jsou všichni přátelé, nemůže od nich nic převzít, tj. v hloubi duše si bude myslit, že stejně vše zná lépe než druzí. Mimo to se člen skupiny ke svému příteli musí chovat tak, jakoby se jednalo o nejvýznamnějšího člověka v jeho generaci. A tehdy bude mít skupina na něho blahodárný vliv a on se bude pozvedávat k našemu cíli.

Ale jak je možné, abych svého přítele považoval za lepšího, než jsem já, když jasně vidím, že naopak já mám větší talent a lepší kvality než on? Abychom v sobě potlačili takové myšlenky, existují dva způsoby.

První – pokud jsem si již vybral přítele, pak na něho vždy pohlížím z pozice „víry výše rozumu“, tj. vidím jedno, ale věřím, že je můj přítel mnohem lepší, než se mi zdá. Druhý způsob je přirozenější – pokud jsem si vybral přítele, snažím se v něm vidět pouze dobré rysy a nevšímám si ničeho, co je v něm špatného.

Jak je řečeno v Knize přísloví: „Všechny hříchy přikryje láska.“ Vždyť, jak je známo, ochotně vidíme nedostatky dětí souseda, ale u svých vlastních je nevnímáme, protože nedostatky našich dětí přikrývá láska k nim. Zkuste říci člověku cokoliv špatného o jeho dětech a on ihned začne namítat a hovořit o dobrých rysech svých dětí.

Vyvstává otázka, proč je to tak? Slyšel jsem od Ba’ala HaSulama, že ve skutečnosti má každý člověk dobré i špatné rysy. Proto soused i otec hovoří pravdu.

Soused však necítí lásku k cizím dětem jako otec, který má oči zacloněné láskou a přeje si vidět pouze kvality svých dětí. Otec vidí pravdu neméně, ačkoliv ne celou; prostě nevnímá špatné vlastnosti svých dětí, protože mu to neposkytuje potěšení.

Takže láska k přátelům neustále vyžaduje, abychom vždy viděli pouze dobré vlastnosti přítele a nevnímali jeho nedostatky. Proto, pokud vidíš jakýkoliv nedostatek svého přítele, znamená to, že se nejedná o nedostatek přítele, ale tvůj, a podstata tohoto nedostatku spočívá v tom, že nemáš opravdovou lásku k příteli, protože vidíš jeho špatné vlastnosti.

Řád setkání skupiny:

Rozvrh dne musí být závazný. Například, každý člen skupiny musí podle svých možností hovořit o důležitosti skupiny, tj. jak je pro něho skupina prospěšná; že očekává, že s pomocí skupiny bude moci získat neobyčejně důležité cíle, které on sám získat nemůže. Proto si tak cení toho, že je členem skupiny.

Takže je nejprve nutné si uvědomit a vyzdvihnout důležitost skupiny a nezbytnost její existence. Obecně, je-li zapotřebí někoho o něco poprosit, měly by být splněny dvě podmínky. První – ten, koho prosím, to musí mít. Pokud, například, prosím o peníze, obracím se na bohatého člověka. Druhá – ten, kterého prosím, musí mít dobré srdce, tj. mít přání dávat druhým. Naši mudrci řekli, že je nejprve třeba vyzdvihnout velikost Stvořitele a potom už Ho o něco prosit.

To znamená, že pokud člověk věří ve velikost Stvořitele, věří tomu, že mu On může poskytnout všechny druhy potěšení a že je Jeho jediné přání těšit svá stvoření, pak je možné říci, že se člověk skutečně modlí, tj. věří, že mu Stvořitel opravdu pomůže. Proto On může poskytnout to, co si člověk přeje, a člověk se modlí s přesvědčením, že Stvořitel jeho modlitbu přijme.

Stejný princip je třeba uplatnit ve skupině, tj. nejprve je nutné vyzdvihnout velikost každého ze svých přátel. Nakolik bude člověk vychvalovat skupinu, natolik si jí bude také vážit.

Poté se člověk musí „modlit“. Co to znamená? Každý člen skupiny musí prověřit sám sebe, kolik sil vynakládá pro skupinu. A pokud vidíme, že nemáme síly pro skupinu cokoliv učinit, musíme se modlit, aby nám Stvořitel pomohl a dal každému z nás sílu a přání milovat bližního.

Potom musí každý člen sebe samého uvést do souladu se třemi posledními úryvky ze Šmone Esre. To znamená, že poté, co člověk zformuloval svoji prosbu ke Stvořiteli, říká tři poslední úryvky, jakoby mu Stvořitel již dal to, oč prosil.

Stejně bychom měli postupovat i ve skupině. Tudíž poté, co člověk sám sebe prověřil a splnil výše uvedenou radu – pomodlil se, musí předpokládat, že je jeho modlitba již přijata Stvořitelem a člověk se společně se svými přáteli již stal jediným organismem. A stejně jako si tělo přeje, aby se měly dobře všechny jeho orgány, také člověk si nyní přeje, aby bylo dobře všem jeho přátelům.

A proto po všech těchto činech přichází čas veselí a radosti z toho, že vznikla láska k přátelům. A tehdy by měl každý pocítit, že je šťastný, jakoby nyní společně vydělali velmi mnoho peněz. A co v takovém případě dělají?

Připravují pohoštění pro své přátele, kteří mu pomohli. Proto každý člen musí připravit pohoštění, aby všichni pili a veselili se. V době setkání je třeba být veselý a v povznesené náladě.

Je čas nápravy a čas modlitby. Čas nápravy je úroveň celistvosti, dokonalosti, kde v ničem není žádný nedostatek, a to se nazývá „pravá linie“. Nedostatek se nazývá „levá linie“, protože místo, kde je pociťován nedostatek, potřebuje nápravu, a to se nazývá náprava Kelim. Podle metodiky kabaly je náprava pravá linie, tj. místo, které již (na své úrovni) nepotřebuje napravit.

Proto se metodika nápravy nazývá „dárkem“. A jak je známo, dárky se dávají těm, kteří jsou milováni. A milováni jsou obvykle ti, kteří mají nedostatky. Proto v pravé linii není místo pro uvažování o nápravě. V době zakončení setkání je třeba vést sebe samého podle třech posledních úryvků ze Šmone Esre. Tehdy všichni pocítí dokonalost a celistvost.