Rabaš
Článek 22, 1985
V Knize Zohar je řečeno (Šmini, bod 1): 'Rabi Jicchak promluvil: „Celá Tóra je jedno svaté jméno Stvořitele“. Tórou byl stvořen svět, protože ona byla nástrojem Jeho dovednosti stvořit svět. A Tórou byl stvořen člověk. O tom je řečeno: Stvořitel řekl: „Udělejme člověka.“' „Udělejme“ v množném čísle. On řekl Tóře: „Já a ty ho utvrdíme ve světě.“ Rabi Chija: „Psaná Tóra, to je Zeir Anpin, a ústní Tóra, to je Malchut, potvrdily člověka.“'
Vidíme zde tři věci:
1. Celá Tóra je jedno svaté Jméno.
2. Svět byl stvořen Tórou.
3. Člověk byl stvořen Tórou.
Mudrci jasně vysvětlují slovo na začátku [berešit - בראשית]: protože se Tóra nazývá počátek [rešit - ראשית] a protože se Izrael nazývá počátek. Koneckonců, světy byly stvořeny proto, aby „poskytly dobro Jeho stvořením“. Jinými slovy, pro duše, aby získaly dobro a potěšení. Tedy ze strany Stvořitele to znamená dávání. Co schází stvořením k přijímání? Jak víme, k dosažení podobnosti ve vlastnostech si stvoření musí pořídit nádobu zvanou „touha odevzdávat“.
A protože naše podstata neobsahuje touhu odevzdávat, potřebujeme to, co nám dá sílu zvanou „touha odevzdávat“. Nižší přijímá tuto sílu, která umožňuje odevzdávat prostřednictvím Tóry, protože „světlo v ní skryté vrací člověka ke Zdroji“. Proto, zatímco „počátek“ je „Izrael“, potřebují také „Tóru“, aby mohli obdržet dobro a potěšení. Proto se Tóra také nazývá „počátek“ – neboť jedna bez druhé se neobejdou.
Slova Knihy Zohar říkají, že „Tóra, Izrael a Stvořitel jsou jedno“. To znamená: když synové Izraele vyvíjejí úsilí v Tóře, zaslouží si tím kategorii „Stvořitel“ – jinými slovy „Jeho jména“.
V Tóře je tedy třeba rozlišovat dvě věci:
1. Světlo Tóry, které přichází, aby přivedlo člověka zpět ke Zdroji. Jedná se o nápravu nádob.
2. Získání světla Tóry, což jsou „čistá jména Stvořitele“, co se nazývá „odhalení Stvořitele stvořením v tomto světě“.
Proto, když studujeme Tóru, musíme v ní rozlišovat dvě výše uvedené kategorie:
1. Přitahování Světla, aby pro nás vytvořilo nádoby odevzdávání. Bez světla Tóry nelze tyto nádoby získat. Co tedy člověk očekává na oplátku za studium Tóry? Usiluje pouze o získání této nádoby zvané „nádoba odevzdávání“. A to se děje poté, co začal pracovat na odevzdávání a vynaložil velké úsilí, aby jednal pouze se záměrem odevzdávat. Jen tak si člověk může uvědomit, že touhu přijímat, která je mu vlastní od přírody, nelze zrušit. A pak začíná chápat, že potřebuje „milosrdenství shora“ a že jenom Stvořitel mu může pomoci získat nádobu odevzdávání. A tato pomoc přichází ze „světla Tóry“.
Člověk by proto při studiu měl mít stále na paměti, jaký cíl studiem vědy kabaly sleduje. Jinými slovy, co od toho požadovat. Zde je mu řečeno, že nejprve musí prosit o „nádoby“, aby měl nádoby odevzdávání, které znamenají podobnost vlastnosti. Tím mizí zkrácení a skrytí, vložené do stvoření a ve stejné míře člověk začíná pociťovat duchovní, začíná pociťovat chuť služby Stvořiteli. A pak se může radovat, protože duchovní vyvolává radost – protože tam září světlo touhy přinášet dobro Jeho stvořením.
Jinak se člověk ještě nerozhodl, že musí vždy jít cestou odevzdávání. Jak řekli mudrci: „nechť jsou všechny tvé skutky pro odevzdávání“. To se nazývá „příprava nádob“, aby byly vhodné pro přijetí vyšší hojnosti. A člověk si chce zasloužit nádoby odevzdávání prostřednictvím studia, jak řekli mudrci: „Světlo skryté v Tóře, vrací člověka ke Zdroji.“
2. A poté, co si již zasloužil nádoby odevzdávání, přichází na úroveň „odhalení Tóry“. Což jsou „jména Stvořitele“. Zohar to nazývá: „Tóra, Stvořitel a Izrael jsou jedno.“
Zde prozkoumáme slova Knihy Zohar: „Člověk byl stvořen Tórou“. Je třeba pochopit, jaká je souvislost mezi „Tórou“ a „Člověkem“ – aby bylo možné říci, že „Člověk byl stvořen Tórou“. Uveďme to slovy mudrců (Jevamot, 61): 'Tak řekl rabi Šimon Bar Jochaj: „Hroby modloslužebníků nebudou znesvěceny ve stanu”, jak je řečeno: “Ale vy jste Mé stádo, stádo Mých pastvin, vás nazývám Člověkem, ale modloslužebníky nenazývám Člověkem.”'
Musíme vědět, co znamená „Člověk“ [Adam] – jinými slovy, jaká je to úroveň, protože modloslužebníky nelze nazývat tímto jménem. Je řečeno (Berachot 212b): 'Poslechněme si závěr: “chvěj se před Stvořitelem.“ Mudrci vysvětlili: 'Co to znamená „v tom je celý člověk“? Rabi Eleazar řekl: 'Stvořitel řekl: “Celý svět byl stvořen jen kvůli tomu”.'
Člověk je tedy ten, kdo má bázeň před Stvořitelem. A protože člověk byl stvořen se zlým počátkem, který ho vzdaluje od chvění před Stvořitelem, jaké prostředky mu umožní, aby si zasloužil toto chvění? Odpověď zní: 'prostřednictvím Tóry bude moci člověk porazit zlý počátek, jak řekli mudrci: „Já jsem vytvořil zlý počátek a vytvořil jsem Tóru jako koření, protože světlo v ní skryté vrací člověka ke Zdroji.“ Tím můžeme vysvětlit, co znamená „Člověk byl stvořen Tórou“. Důvod, proč může vzniknout kategorie „Člověk“ je v pomoci Tóry. To je význam slov: „Člověk byl stvořen Tórou.“'
Stejným způsobem vysvětlíme slova knihy Zohar: „Tórou byl stvořen svět.“ I zde je těžké pochopit, co s tím má společného Tóra, duchovní kategorie zvaná „jména Stvořitele“. Jakým způsobem z ní vznikl hmotný svět? Na základě výše řečeného znamenají slova o stvoření světa celý svět, ve kterém jsou duše. Koneckonců, účelem stvoření bylo „přinášet dobro Jeho stvořením“, to jest duším. Aby stvoření obdržela dobro a potěšení. Stvořením světa, se rozumí stvoření touhy přijímat. A aby se dosáhlo „podobnosti vlastností“ od větve ke kořenu, jak známo, bylo provedeno zkrácení. Což znamená skrytí až do zmizení, aby nebylo odhaleno vyšší světlo - dobro a potěšení.
Jak může v tomto případě existovat svět, ve kterém mohou přijímat, aniž by zemřeli? Jako se to stalo při rozbití nádob, když se nádoby rozbily a zemřely, protože nemohly vytvořit záměr kvůli odevzdávání? Pomocí Tóry, „jejíž světlo vrací člověka ke Zdroji“, však obdrží nádoby odevzdávání a do těchto nádob budou moci přijímat hojnost a potěšení. A svět bude existovat, protože budou moci přijímat kvůli odevzdávání.
V tom tkví význam slov: „Tórou byl stvořen svět.“ Stvoření světa s cílem „poskytnout dobro Jeho stvořením“, bylo původně uskutečněno se záměrem kvůli odevzdávání – pomocí Tóry.
Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že se vždy musíme dívat na cíl – „přinášet dobro Jeho stvořením“. A pokud k člověku přichází zlý počátek a pokládá mu všechny obtížné otázky Faraona, pak je třeba místo výmluv říci: „Teď mohu s tvými otázkami začít pracovat na odevzdávání.“
Jinými slovy, člověk by neměl vnímat otázky zlého počátku, jako by to chtělo člověka stáhnout z jeho úrovně. Naopak mu poskytuje příležitost k práci, díky které se nyní bude pozvedat po stupních dokonalosti. Neboť každé překonávání v práci je pokrokem ve službě Stvořiteli a „každá mince se přidává k velké sumě“ – všechna překonání se shromažďují do určité míry, nutné k tomu, aby se stala nádobou pro přijímání hojnosti.
Překonání znamená, že vezmeme část nádoby přijímání a vneseme ji do nádob odevzdávání. Je to podobné „cloně“ (Masach), která musí být umístěna nad „tloušťkou touhy“ (Ovijut). Pokud tedy člověk nemá touhu přijímat, pak nemá na co umístit clonu. Proto, když mu zlý počátek přináší cizí myšlenky, je čas vzít tyto myšlenky a pozvednout je „výše rozumu“.
Člověk to může udělat se vším, po čem jeho srdce touží. Ať si nemyslí, že ho nyní oddalují od práce – naopak, ať si myslí, že tyto touhy a myšlenky mu byly dány shora, aby mu poskytly možnost je propojit s duchovním. Jinými slovy, naopak shora ho přibližují – a proto mu poslali práci.
O tom je řečeno: „Cesty Stvořitele jsou přímé, spravedliví po nich půjdou a hříšníci na nich klopýtnou.“ Jinými slovy, pokud si člověk zaslouží, pak tím dostává vzestup, a pokud si to nezaslouží, dostává tím duchovní pád. K těmto pádům dochází postupně, každý podle svého rozvrhu. Člověk zpravidla upadá v zapomnění – obecně zapomíná na práci a potřebu usilovat o „splynutí se Stvořitelem“. Místo toho veškerá energie, kterou měl, jde do materiálních věcí, protože z nich pociťuje lepší příchuť.
Když měl člověk spojení s prací na odevzdávání, byl trochu oddálen od hmotných věcí – nepřikládal jim takovou důležitost, aby si je vzal k srdci. Na druhou stranu, když se začíná vzdalovat od práce, každá materiální věc, která se mu nezdá důležitá, se v jeho očích stane důležitou - a to do té míry, že i ta nejmenší věc se pro člověka stane velkou překážkou a vytvoří bariéru v jeho cestě. A člověk nemůže jít dál.
Někdy během obdrženého pádu stále vzpomíná na duchovní práci. A když na to vzpomíná, upadá do smutku, kvůli kterému chce jen spát. Jinými slovy, člověk se chce dostat ze svého stavu a myslí si, že spánek mu pomůže na všechno zapomenout. A někdy obecně propadá zoufalství a říká: „Nevidím u sebe žádný pokrok. Zdálo by se naopak, že pokaždé, když vynakládám úsilí, bych měl trochu pokročit - v míře vynaloženého úsilí, abych dosáhl něčeho duchovního. Ale vidím, že pokaždé se vracím zpět. Tento druh práce – práce na odevzdávání – určitě není pro mě, protože na tohle nejsem dobrý.“
Obvykle člověk říká: „Protože jsem slabý, nemám sílu překonat své touhy.“ Někdy je chytřejší: „A stejně nevidím nikoho, kdo by dosáhl něčeho v duchovním.“ Výsledkem je, že po všech sporech s tělem, mu ono dává najevo, že má naprostou pravdu. Pak přichází stav, kdy chce uprchnout z bojiště, vrátit se do hmotného světa jako všichni ostatní a nebýt chytřejší než všichni ostatní, ale jít obecně uznávanou cestou. A hlavně si je jistý, že se rozhodl a jinak to nejde.
Co dělá Stvořitel? Poté, co člověk již na vše zapomene, náhle dostane od Stvořitele určitý impuls a jeho srdce začne znovu přijímat touhu po duchovním a znovu začne tvrdě pracovat a roste v něm jistota, jako by si rozhodně zasloužil sblížení se Stvořitelem a zapomíná na svá rozhodnutí, učiněná s čistou myslí, s tak přesným výpočtem, že už „ztratil víru v základy“. Jinými slovy, v duchu litoval, že se obecně dostal do této bažiny zvané „práce pro odevzdávání“. Byl si jistý, že jeho výpočet byl naprosto správný, ale „probuzení shora“, které nyní obdržel, mu dává zapomenout na všechno.
Důvodem je, že toto je řád pravé práce: chtějí shora ukázat, že člověk je „nic“ s celým svým rozumem, pokud nepožádá Stvořitele o pomoc, aby žádost byla skutečná – když ví jistě, že není šance vymanit se z moci sobectví, zvaného „egyptské otroctví“, které působí jak v mysli, tak v srdci.
Pokud však člověk pouze mluví, ale necítí stoprocentně, že nic nezvládá, pak opravdové sblížení nepřichází shora. Ještě horší je, že se pak může vrátit znovu. Znovu k němu přicházejí myšlenky a touhy těla a znovu vstupuje do stejných sporů a znovu se dostává do stejného stavu a znovu se rozhodne utéct z bojiště a znovu dojde ke stejnému rozhodnutí. A pak k němu opět přichází určitý impuls shora – to, čemu se říká „volání“: volají ho a chtějí ho znovu přiblížit ke Stvořiteli. A pokud poté, co dostal šanci, znovu nevyvine úsilí, opakuje se stejný řád jako předtím.
O tom je v Knize Zohar řečeno (Tazria, bod 6): „Její cena je vyšší než perel.“ Mělo být řečeno: „její vzácnost“, protože je obtížnější ji koupit než koupit perly. Proč se říká „cena“? „Její cena“ znamená, že všichni, kdo s ní nesplývají v dokonalosti a nejsou s ní dokonalí, prodává a vydává do rukou jiných národů, jak je psáno: „A synové Izraele opustili Stvořitele a On je vydal do rukou Sisery“. A pak mají všichni daleko k nejvyšším čistým perlám, představujícím tajemství a vnitřní podstatu Tóry, a nebudou na nich mít podíl. To je to, co říká: „Její cena je vyšší než perel.“
Člověk by se tedy neměl bát, že tělo někdy vykazuje tmavé tóny. Naopak je třeba se vždy posilovat výše rozumu a neposlouchat rady těla, které nám říká o ústupu od odevzdávání, ale překonat je opravdovou modlitbou. Pak budeme samozřejmě zachráněni, vyjdeme z otroctví pod nadvládou Egypta a zasloužíme si vysvobození.